Režisér Dan Svátek: Spotřeba alkoholu před projekcí Alkoholičky v kinech rapidně vzrostla

Váš Zápisník alkoholičky získal titul nejnavštěvovanější letní snímek českých kin. Už jste se zamyslel, proč diváky tak láká? Téma to není zrovna lehké.

Myslím, že se u nás prostě hodně pije. Ať už to bylo u Úsměvů smutných mužů, nebo teď u Zápisníku alkoholičky. Divák, respektive divačka se přicházejí podívat, jak na tom vlastně s tím alkoholem jsou. Prostě se porovnat s hlavními postavami obou filmů. A to by nebyli Češi, aby na promítání těchto filmů nepřišli se škopkem piva nebo dvojkou vína či prosecca. Jednak je to v naturelu Čechů, neustále něco zlehčovat a dělat si ze všeho srandu, ale také je to o tom, že jim připadá naprosto normální jít do kina se skleničkou alkoholu.

Vážně?

Od kinařů víme, že spotřeba alkoholu před projekcí a během projekce Alkoholičky v kinokavárnách a prodejnách občerstvení rapidně vzrostla. Zajímavé však bylo pozorovat, kdy jim ten obsah skleničky během filmu zhořkl, což se fakt dělo. Důležitější je, jestli si po skončení filmu uvědomili, že jejich popíjení třeba nemusí být úplně v pořádku.

Snímek táhne nahoru vynikající Tereza Ramba. Vím, že původně roli hrát ale neměla. Koho napadlo, že by mohla být „náhrada“?

Původně jsem myslel s hlavní rolí na někoho jiného. Ale věci se dějí, jak se mají dít. Takhle se to prostě mělo odehrát. Dopadlo to, jak nejlépe mohlo. V momentě, kdy to nevyšlo s původně plánovanou volbou, dal jsem na facebook výzvu, aby se lidé, respektive moje bublina, vyjádřili k tomu, koho by viděli na hlavní roli alkoholičky. To jsem neměl dělat. Dva týdny jsem nedělal nic jiného, než odpovídal herečkám v této věkové kategorii i úplně mimo ni, že se na tu roli buďto nehodí, anebo že nad tím budu přemýšlet.

A jak do toho přišla Tereza Ramba?

Zavolala mi agentka Míša Bastien, jestli bych ji nechtěl obsadit. Ne že by mě předtím tato možnost nenapadla, dokonce jsem s ní před deseti lety točil minisérii pro Českou televizi Reportérka a měl jsem ty nejlepší zkušenosti, ale věděl jsem, že Terka teď role odmítá, protože se stará o svá malá dítka.

Začal jsem nad tím v ten moment vážně uvažovat. Pak mi Terezka sama zavolala a řekla mi, že se na tu roli necítí. Že na ni není připravená a že by ji prostě neustála. Super, takže hledáme dál. Naštěstí jsem si řekl, že když se mi podařilo přesvědčit Pierra Richarda, musím přesvědčit i Terezu.

Nutno podotknout, že mi v tom výrazně pomohl její manžel Matyáš a celá její rodina a agentka Míša. Řekli jí, že právě teď přišla ta nejlepší chvíle, aby roli vzala. Ten film dělá ve finále hlavně Tereza, proto jsem vděčný celému vesmíru, že to klaplo.

Brzy překročíte hranici 500 tisíc diváků, již snímek zhlédli. Jak tohle oslavíte?

Skleničkou! Jak jinak? My jsme se během natáčení Alkoholičky hrozně rozpili! Ne, vážně. Je to úlet, jak všechny ty překonané mety, životní milníky či úspěchy slavíme se skleničkou v ruce. Zpátky k té metě. Nikdo z nás takovou návštěvnost samozřejmě nečekal. A obrovsky náš to těší. V neposlední řadě i fakt, že se diváci zase vrátili do kin. Pamatujete si na tu situaci od letošního dubna do června. Naprosto tristní, lidi vůbec nechodili. A oni zase začali, což můžeme aktuálně vidět i na Vlnách Jirky Mádla. To je taková radost, že plátno pořád žije!

Velmi úspěšné byly také vaše Úsměvy smutných mužů (168 119 diváků, 2018). Přehodnotil jste během těch let nějak i vy svůj vztah k alkoholu?

Jsem na tom, co se alkoholu týče, pořád stejně. Dám si občas pivo, dobré víno. Nejsem pokrytec, abych kázal vodu a pil víno. Že bych vedl svatou válku proti alkoholu, a pak si dal večer pivo v hospodě? Nota bene ani jeden z našich filmů týkající se závislosti na alkoholu nekáže a neříká: Alkohol je čiré zlo, nástroj ďábla.

Naopak, v obou případech vidíme, jak si hlavní hrdina, respektive hrdinka alkohol užívají. A všichni víme, že nám pití v rozumném množství přináší radost, uvolnění, sebevědomí, odhodlání nebo zajímavé myšlenky. Problém je ale v tom množství, a hlavně v tom, jestli se chlast stane ve vašem životě prioritou. Pokud myslíte na to, kdy si dáte skleničku, častěji než na to, kdy doděláte svou práci nebo vezmete svoje děti na výlet, pak je něco špatně.

Součástí uvedení Zápisníku alkoholičky je i osvětová kampaň Ženy s odvahou. Spustit ji byl také váš nápad?

Můj a koproducenta Alkoholičky Tomáše Jindříška, specialisty na marketing ve spojení s bohulibými projekty. Pak se k nám přidala novinářka Zuzka Krajíčková a časem i Míša Duffková, autorka knižní předlohy a hlavní postava filmu Zápisník alkoholičky. Od začátku jsme věděli, že nesmí zůstat jen u filmu. Že máme natolik důležité, stále aktuálnější téma, že je naší povinností přetavit vše do společenské debaty. Závislost na alkoholu u žen se totiž za poslední roky radikálně zvýšila.

Máte pro svá tvrzení nějaké statistiky?

Jestli ještě před pár lety byl poměr žen a mužů závislých na alkoholu pět ku jednomu, dnes je to už jedna žena na dva muže. Jsou to šílené cifry. A my jsme zjistili, že máme šanci to nějakým způsobem změnit, například i ve spojení se Světovou zdravotnickou organizací, která minulý týden udělila projektu svou záštitu. Nebo třeba s organizací Ministr zdraví. Na začátku jsme si řekli, že pokud film a kampaň Ženy s odvahou pomůže zachránit život jedné ženě, cíl jsme splnili. Teď jsou naše ambice o dost větší.

Kolik žen vás již prostřednictvím webu oslovilo? A jak jsou staré?

Je jich opravdu velké množství, od patnácti do osmdesáti let. Ty příběhy by vydaly na další filmy. Těší nás, že po zhlédnutí Zápisníku se nám se svým příběhem svěřilo velké množství veřejně známých a úspěšných žen a byli jsme opravdu překvapeni, kolik z nich má podobnou zkušenost s alkoholem. Nebo byl problém v minulosti u jejich blízkých, často rodičů, což jsou opravdu silné příběhy.

Naším cílem je získat více známých tváří, které se nebojí vyjít se svým příběhem na povrch a pomoct tak dalším ženám s odvahou detabuizovat a destigmatizovat problematiku závislosti u žen. Proč můžeme mít my chlapi právo se přiznat k závislosti a u žen je to něco nepřípustného, ostudného?

Jde o zažitý stereotyp.

To bychom chtěli změnit. A proto se už od září chystáme za podpory úžasné Kláry Laurenčíkové, zmocněnkyně pro lidská práva, na roadshow po regionech. Tam bude kromě projekce filmu následovat diskuse s odborníky na závislosti. Jste-li adiktolog nebo adiktoložka kdekoliv v republice či žena, která chce inspirovat další, přihlaste se nám prosím přes naše kontakty na webu Ženy s odvahou, pomůžete těm, které to potřebují.

Příběhy a fotografie vám ženy posílají samy? Anebo to s nimi kdosi „sepisuje“?

Ty příběhy nám posílají mailem a zpracováváme je prostřednictvím webu. Redakčně je vybírá a upravuje právě Zuzka Krajíčková. Zatím to funguje textově. Časem bychom chtěli ty výpovědi zpracovat v podobě audia, možná i audiovizuálně. A věříme, že další příběhy získáme právě během zmíněné roadshow a získáme tím i další podporovatele kampaně, ať už v podobě mediálního prostoru, konzultační či finanční pomoci.

Pojďme k jinému filmu, k Vlnám. Před jejich premiérou jste vyzval diváky k návštěvě kin. Takhle vstřícný býváte ke kolegům běžně, či je Jiří Mádl výjimka?

Připadá mi komické, jak tady spolu pořád všichni tak nějak soupeří, navíc na tak malém písečku. Chybí nám odstup. Měli bychom se podporovat, ne si házet klacky pod nohy. Nezávidět si, neporovnávat. Držím se moudra „přej a bude ti přáno“.

Funguje to?

Myslete si o tom, co chcete, ale fakt to funguje. Nepatřil jsem nikdy do žádné partičky, filmové rodiny, producentské skupiny. Vybírám si kamarády a kolegy mezi lidmi, se kterými si rozumím, ne podle toho, kam patří, nebo za jaký tým kopou. U Jirky to bylo naprosto spontánní, je nejen kamarád, ale i nesmírně talentovaný filmař.

Viděl jsem Vlny mezi prvními na projekci pro slovenské kinaře a naprosto mě rozsekaly svou sílou, důležitostí a aktuálností. Je to opravdu mimořádný film. A to, že teď v kinech stojí naše filmy proti sobě? To je úplně jedno. My, tím myslím celý náš tým, se s týmem Vln podporujeme. Přejeme si, radujeme se, jak se daří. A takhle to mám i s dalšími lidmi, ať už v naší branži, nebo mimo ni.

Kina jste dobyli, to uznávám. A co bude dál?

Získal jsem závislost na tématech o závislostech. Tentokrát se to nebude týkat ani mužů, ani žen, ale obecně teenagerů. A nebude to jen o chlastu, ale i o drogách. Chystám příběh podle knihy Můj syn feťák viděný pohledem mladého člověka, který padl do spáru závislosti, a pohledem jeho mámy. A je to fakt síla.

A připravujeme pro Českou televizi ve spolupráci s Národním ústavem duševního zdraví seriál o duševních nemocech, což mne velmi zajímá a týká se velké spousty lidí. A bohužel bude hůř. Ale abych nekončil negativně, nejbližším projektem bude krásně napsaná pohádka Kohoutí rytíři a já tak konečně budu moct splnil slib svým dětem, obzvlášť pak té, co přijde brzy na svět (dcera se narodila 3. září - pozn. red.).