Ředitelka Letní filmové školy Radana Korená: Diváci se po filmech ptají

Půl století trvání, to je úctyhodné výročí svádějící k bilancování…

Bylo to znát už při přípravě. Bylo více detailů, více otazníků. Vede to k revizi, člověk přemýšlí, odkud jsme vzešli, kam jsme se posunuli a kudy dál v příštích padesáti letech.

Filmovka je specifická množstvím hostů zvučných jmen, s nimiž mohou diváci vést diskuse. Který z nich vás letos nejvíc potěšil?

Radost jsem měla ze sekce Comeback, tedy z hostů, kteří se k nám vracejí opakovaně. Milé bylo setkání se Seanem Ellisem, mimo jiné režisérem filmu Anthropoid z roku 2016. Je to žádaný tvůrce, jehož kariéra stoupá strmě vzhůru.

Ukazoval nám fotky z nejnovějšího snímku, který chystá s Orlandem Bloomem. Doslova říkal, že ho zvou na prestižní světové festivaly, z nichž většinu odmítá. Když ale zavolá Honza Jílek z LFŠ, vždycky dojede, protože je to pro něj srdeční záležitost.

Moc jsem si užila také Jiřího Suchého, jeho krásnou energii, jak komunikuje, reaguje, zpívá… Fascinovaně jsem zírala na svěžího člověka, kterému je dvaadevadesát let.

Pamatuji ročníky festivalu, kdy kvalitní nový český snímek aby člověk pohledal. Letos ale byla tuzemská stopa hluboká, velký ohlas zaznamenaly filmy mladých tvůrců, ať už jsou to svěže pojaté Vlny Jiřího Mádla z období kolem srpna 1968, přesvědčivý Mord Adama Martince z prostředí současné vesnické zabíjačky či Zápisník alkoholičky a Zahradníkův rok od střední generace režisérů. Čím to je?

Napadá mě, že dorůstají mladší tvůrci, kteří už se nebojí. Porevoluční generace byla zvyklá na to, že jsou filmy extrémně náročná a drahá záležitost. Možná je i víc svazovala pravidla a konvence. Mladší režiséři i díky snadněji dostupným digitálním technologiím mnohdy točí s větší lehkosti, jsou odvážnější ve směřování do témat, globálně otevření.

Stárne publikum festivalu spolu s ním?

Část ano, protože Letní filmová škola je láska na celý život. Jakmile na ni někdo přijede, už je chycený. Letos stál na pódiu kina Hvězda bezmála osmdesátiletý Jan Starý, který kromě prvního ročníku nevynechal jediný. Ale jezdí i stovky náctiletých, kteří poprvé nadechují místní atmosféru a jsou nadšení.

Letní filmová škola je po všechny otevřené duše a je naším úkolem ji znovu a znovu představovat novému publiku, protože pravděpodobnost, že tu bude dlouho, je poměrně vysoká.

Kromě všudypřítomných cimbálových muzik ve Smetanových sadech je Letní filmová škola charakteristická i množstvím diskusí, lekcí filmu, besedami s tvůrci. Zakládáte si na tom?

Je to náš standard, diváci jsou zvyklí, že se po filmech ptají, že se diskutuje. Každý rok mě baví nesmělé pohledy těch, kteří jsou tu poprvé, a za chvíli už je atmosféra vtáhne. Přirozeně že radost mají také tvůrci. Mají tu publikum, které jenom nesedí a nekouká.

Jste spokojená s letošní účastí?

Jsem. Prodali jsme o tři sta akreditací víc než vloni, první půle festivalu byla vyprodaná. Přidali jsme jeden staronový sál v Orlovně, na příští rok máme v jednání další, nový, klimatizovaný.

Bolestí festivalů vašeho druhu jsou občas fronty. Letos jste zavedli nový systém, který situaci viditelně zklidnil. Osvědčil se?

Ano. Mám velkou radost, že se tím podařilo zkrotit davovou psychózu. Hodně jsme to řešili a vymýšleli, snažili jsme se docílit toho, aby lidé, kteří občas stojí půl hodiny na hojně poptávaný film, věděli, že se na něj dostanou. Zavedli jsme počítadla a je po problému.

Našim návštěvníkům totiž nevadilo, že tu frontu třeba i ve vedru občas vytrpěli, byl-li důvod. Problémy nastávaly, když pak frustrovaní těsně před sálem zjistili, že šlo o marnou snahu. Je to dobrá volba pro festival, který nemá klasický rezervační systém.