Článek
Když vám teď hlavou proletí těch pětadvacet let, co považujete za nejdůležitější?
Určitě to, že věci, které byly podstatné, když jsme pořádali první ročník, zůstaly jako hlavní atributy festivalu dodnes. Do Jihlavy se sjedou lidé ze všech koutů republiky a na několik dní vymění svůj běžný život za filmy, které přinášejí zprávy o známých i neznámých věcech.
Načerpají tak určitý obraz světa a diskutují o něm s tvůrci. A my se snažíme tento dialog posilovat a vnášet do něj nové otázky. Z toho mám radost.
Co bylo hlavním impulzem k založení festivalu dokumentů?
Mě osobně oslovil dokument jako fenomén, který se pohybuje mezi literaturou faktu a hraným filmem, zajímavě kombinuje obojí. Před pětadvaceti lety bylo dokumentů méně než dnes a nebylo mnoho možností je vidět. Chtěl jsem tedy společně s dalšími lidmi vytvořit platformu, na které je možné fenomén dokumentu sledovat a studovat.
Režiséři, kteří poprvé přijeli, byli rádi, že taková platforma vznikla. Ocenili, že dokument se nemusí krčit kdesi na okraji filmové tvorby, a to mě utvrdilo v přesvědčení, že festival vyplnil prázdné místo.
Nesnažili jsme se přitom kopírovat ostatní festivaly, ale rozvíjet to, co nikdo jiný nedělá, tedy zabývat se do hloubky tím, co dokument je. Vydali jsme řadu knih, promýšleli, jak dokumentární filmy dostat k divákům.
Co to konkrétně přineslo?
Když uvedu jen nejdůležitější příklady, s Institutem dokumentárních filmů jsme začali propojovat filmaře z různých zemí, Východ se Západem, ještě v době, kdy Česká republika nebyla v Evropské unii. Založili jsme první internetový portál Dafilms.cz v době, kdy teprve začínal například YouTube, a vytvořili jsme tak důležitý nástroj pro nové cesty k divákům.
To se naplno zúročilo loni, když jste pořádali celý festival online. Jaké to bylo?
Jak se to vezme. To, že kvůli lockdownu festival neproběhl fyzicky, bylo smutné, ale my jsme ho neodsunuli, protože jsme chtěli dostát tomu, že chceme být s diváky a filmy nejen v dobrých časech, ale i v těžkých. Spousta akcí tehdy byla zrušena, ale nám drtivá většina filmařů svá díla v programu nechala. A ukázalo se, že počet diváků se vlastně zdvojnásobil.
V roce 2019 jsme jich měli v Jihlavě čtyřicet tisíc. Loni bylo šestapadesát tisíc streamů, a když to znásobíme mezinárodně používaným koeficientem, který počítá s tím, že se někdy dívá najednou víc lidí, dostali jsme se na devadesát tisíc diváků. Zjistili jsme třeba, že lidé kupovali vstup na online festival jako dárek rodičům nebo prarodičům, dívali se s dětmi...
Ne všechny online akce byly divácky tak úspěšné. Jak se vám to podařilo?
Dokumentární prostředí je inovativní a soutěživé zároveň, navzájem se sledujeme a ovlivňujeme, takže víme, že první festivaly, které na pandemii zareagovaly, byly právě dokumentární. A velkou roli hrálo patnáct let existence portálu Dafilms.cz. Celé ty roky jsme vlastně budovali online distribuci, takže jsme byli my i naši diváci připraveni na to, čím hraný film ve větší míře procházel právě až při pandemii.
Naopak v kinech se až na výjimky dokumentům nedaří tak jako hraným nebo animovaným filmům. Patří vůbec pořád ještě všechny dokumenty do kina?
Na to je jednoduchá odpověď: patří, protože jsou to filmy. Ale kinematografie dnes obecně využívá i jiné distribuční cesty a je jich čím dál víc. Ani kvalitní hrané filmy nejsou vždy úspěšné v kinech, počty diváků ne vždy vypovídají o kvalitě.
Žijeme v době, kdy budeme čím dál víc obklopeni různým audiovizuálním prostředím, a každý si zvolí, který formát chce kde vidět.
Myslím, že díky digitalizaci se stala zajímavá věc. Výroba filmů se zlevnila a zjednodušila, ale mizí tvorba dlouhodobějších projektů. A toho se ujímají dokumentaristé, protože si i díky systému podpory mohou dovolit k tématu vracet, pracovat na něm delší dobu a pak o něm přinést hlubší zprávu. Proto jsou také dokumentární filmy čím dál oblíbenější. Je to příležitost dozvědět se o světě něco víc.
Na co se mohou těšit vaši diváci letos?
Těžko vybrat jen několik tipů, uvádíme kolem tří stovek filmů. Mohu slíbit, že se snažíme oslovit jak diváky, kteří přijedou poprvé, tak ty, kteří jezdí pět deset let a stali se doslova labužníky. Ti už se těší na nejrůznější retrospektivy nebo experimentální filmy, zatímco poprvé diváci ocení především české dokumenty.
Zaujalo mě, že už v přihlášených filmech bylo hodně vztahu člověka a přírody, a potěšilo, že filmy, které zkoumají ekologické otázky, ukazují, že má smysl něco dělat. Ten pozitivní tón mě mile překvapil.
Rád bych diváky opravdu srdečně do Jihlavy pozval, vnímáme to trochu i jako misi, protože se jako společnost potřebujeme vrátit k fyzickým společným zážitkům.