RECENZE: Zpráva o záchraně mrtvého. Se smrtí se smířit nelze, s filmem jen těžko

Porota Kadrnkovu novinku sice neocenila, přesto se o ní na festivalu hodně mluvilo. Jde totiž opět o film, který dá divákům hodně zabrat, pokud jsou ochotni a schopni se Kadrnkovou filmařskou manýrou propracovat až k samému závěru. Jindy velmi úměrných devadesát minut má v tomto případě pocitově nejméně dvojnásobnou délku.

Kadrnka se pro Zprávu o záchraně mrtvého inspiroval příběhem z vlastní rodiny. Také je otec, stejně jako otec ve filmu upadl kdysi do kómatu a rodina udělala navzdory nedobrým lékařským prognózám vše pro to, aby se z něj probral.

Film realitu nekopíruje doslovně, byť to tak může působit. Zaznamenává totiž velmi detailně právě to, jak se rodina, matka (Zuzana Mauréry) a syn (Vojtěch Dyk) snaží den za dnem, hodinu za hodinou otce z kómatu probrat. A nehodlají to vzdát.

„Držím tě za levou ruku, stiskni levou ruku. Máš v ruce míček, stiskni míček.“ To jsou nejčastější slova, jež obě postavy opakovaně pronášejí. Vedle toho pouštějí nemocnému hudbu, oslovují ho v abstraktních promluvách, ale především neustále marně, ale neúnavně vydávají zmíněné pokyny.

Právě tato nekonečná opakování, dlouhé záběry na stojící nebo sedící postavy, snímané v netradičním vertikálním formátu, působí jako manýra, póza usilující o to, aby byl film nazván artovým, tedy uměleckým. Jenže umění nemá být synonymem nudy. A ta ve Zprávě o záchraně mrtvého často získává navrch nad vším ostatním. Promluvy matky a syna nejsou láskyplné monology, spíše filozofující řečnění. Navíc Kadrnka vedl oba herce ke zcela minimalistickému vyjadřování, což nakonec dopadlo tak, že mají prakticky stále stejný výraz, působí skoro jako nehybné sochy bez mimiky.

Z rozhovorů s režisérem je známo, že to byl záměr, že si přál, aby herci vyjadřovali emoce jen očima. Jenže na to ani Mauréry ani Dyk přece jen nestačí, takové herectví je dáno jen největším mistrům v profesi. Důsledkem je, že matka a syn emoce nevyjadřují, a tudíž je nemohou přenést ani na diváky.

Několikrát se kamera vydá z pokoje ven, ale ne dál než na chladnou nemocniční chodbu, do čekárny, kde syn přechází, telefonuje, sleduje míček, který se kutálí se schodů… Toto strohé prostředí s napohled nezúčastněným nemocničním personálem a s odevzdaně čekajícími pacienty je nakonec přece jen výmluvnější než scény u nemocničního lůžka.

Diváckého zážitku tedy tvůrci mohou docílit jen těžko. Jedné věci však přece jen docílit mohou. Vzhledem k tématu smrti, s níž, jak zpívá Jaromír Nohavica, „smířit nejde se“, a současně vzhledem ke stereotypnímu a nudnému dění na plátně má divák dost času, aby sám přemýšlel o všech svých mrtvých nebo nemocných, o vlastním strachu z konečnosti života, o tom, co kdy a pro koho udělal, nebo naopak neudělal a udělat mohl.

Z filmu Zpráva o záchraně mrtvého se tak stala příležitost k hodině a půl zpytování sebe sama, k zamyšlení, na které v života běhu nebývá, dokud se nestane něco vážného, moc času. Možná není špatné si ho sem tam udělat. Jestli je však návštěva filmového představení tou správnou příležitostí, musí každý potenciální divák zvážit sám.

Hodnocení 45 %

Může se vám hodit na Firmy.cz: