RECENZE: Zlato. Zac Efron, jak ho určitě neznáte

Ve svém autorském projektu podává prostřednictvím drsného thrilleru postapokalyptickou vizi světa a vkládá do ní aktuální témata, jakým je třeba změna klimatu, i ta věčná, jakým je lidská chamtivost a potřeba důvěry, pokud chceme vůbec přežít.

Dva muži se setkají na začátku dlouhé cesty pouští. Muž číslo jedna (Zac Efron) je cizinec, který míří pracovat na vzdálenou stavbu. Uvěřil totiž letáku, který slibuje nový, báječný život.

Muž číslo dvě (Anthony Hayes) ho tam svou rachotinou veze. A cestou mu postupně odkrývá, co se za slovy náborového letáku skrývá. Neboť není všechno zlato, co se třpytí.

Pak ale v přestávce, když řidič opravuje stávkující auto, spolujezdec jakýsi třpyt zahlédne. Při bližším ohledání se ukáže, že skutečně o zlato jde, a dokonce o tak obrovský valoun, že s ním nelze ani pohnout, ani ho vykopat. Po prvotním nadšení nastoupí bezradnost. Jak tohle pohádkové bohatství dostat ze země? Jedině tak, že jeden dojede pro bagr do dva dny vzdáleného města, druhý bude zlatou hroudu hlídat.

Z debaty o tom, kdo pojede a kdo zůstane, je patrná nedůvěra jednoho k druhému, touha mít všechno jen pro sebe, přestože zlata je doslova neuvěřitelné množství. Ten zkušenější, řidič, varuje zelenáče před vším, co ho v poušti čeká, když v ní zůstane sám. Muž číslo jedna přesto trvá na tom, že zůstane. A tak se i stane.

V další části filmu pak sledujeme one-man show Zaca Efrona, který po rolích hezounů a floutků dostal příležitost ukázat docela jinou tvář. Tu civilní nechal zakrýt vousy a hlubokou jizvou a využil příležitost předvést obraz fyzického i psychického rozpadu člověka.

Pozoruhodné, i když z hlediska žánru běžné, je jeho následné počínání. Dělá vlastně všechno, před čím ho řidič varoval, a všechno, co muž předpověděl, se také stane. Osamělý muž nešetří pořádně vodou ani jídlem, podlehne panice, když uvidí hada, a vydá se dál od místa nálezu, přestože má vědět, že „půjde-li tam dolů“, patrně zemře. Za nocí se k němu zlověstně blíží divocí psi, které zažene jen oheň, když pořádně hoří. A možná dojde i na halucinace.

Není to vůbec hezké. Divák může jen respektovat, případně obdivovat, jak si filmaři s nastolenou situací, která není příliš originální, v tomto konkrétním případě poradili.

Hayes vede kameramana Rosse Giardinu k detailním záběrům obtížného hmyzu, spálené kůže i horkého potu. Vedro nemá barvu žhavě žlutého písku ani žárem chvějícího se vzduchu, ale doběla vypálené liduprosté krajiny, která v některých záběrech vzbuzuje až pocit černobílého filmu. To podpoří i záběry celků, které zdůrazňují samotu a beznaděj.

Potíž je v tom, že divák sice neví, jestli se osamělý hrdina svého náhodného druha dočká, ale to je také to jediné, co z hlediska děje drží pozornost. Drží ji docela pevně, ale neděje se prakticky nic. A protože ve zmíněných tématech klimatické změny a lidské chamtivosti film poněkud příliš tlačí na pilu, je jasné, že hrdinové kýženého bohatství dosáhnout nemohou. Nejde tedy o to, co se stane, ale pouze, jak se to stane.

Jinak jde navzdory rozumné, hodinu a půl dlouhé stopáži v zásadě jen o sledování onoho postupného rozpadu osoby i osobnosti, na což se film soustředí s obdivuhodnou precizností.

Pokud se jedná o maskérskou práci, puchýře plynule přibývají, spálená kůže se loupe, oči získávají hodně nezdravý lesk. A osobnost se mění z člověka, který hledal lepší život, v monstrum horší než divocí psi, kterým jde koneckonců jen o potravu, která je k přežití nutná. Zlato ne.

Hodnocení 70 %