RECENZE: Za oponou velehor nenajdete jen horolezectví

První část filmu se věnuje dětství a dospívání ženy, která se narodila na začátku války, a protože otec byl německé národnosti, po jejím skončení hrozil rodině odsun. I když k tomu nakonec nedošlo, rodinný původ jí neumožnil vystudovat na přelomu čtyřicátých a padesátých let medicínu, k níž ji to táhlo. Ale matematika ji lákala neméně a přednášela ji pak dlouhé roky na univerzitě v Olomouci.

Vedle toho od dětství milovala hudbu a ve čtrnácti letech propadla kouzlu hor. Film nabírá kouzlo i napětí, když s nadhledem i lehkou nostalgií vzpomíná na dobu, kdy s kamarádkou tajně vylezly na Lomnický štít, a na to, jak se pak dlouho marně snažila dostat mezi horolezce. Podpora horolezeckého svazu nebyla žádná, chlapi ženy na expedice nebrali.

Štěrbová si na své výpravy vydělávala fyzickou prací, třeba šitím péřových spacích pytlů. Z dnešního pohledu až nepochopitelný odpor mužů vůči ženám, které se chtěly horolezectví věnovat a věnovaly, je ve filmu zároveň ukázkou nezlomného odhodlání této ženy dokázat pouze vlastními silami to, co si vysnila.

Je také ukázkou cesty za vnitřní svobodou, kterou hory tomu, kdo si je dokáže podmanit, poskytují nezávisle na společenských podmínkách. Včetně jen velmi zvolna překonávaného postavení žen.

Pinkavová ve filmu velmi dobře propojuje obrazovou krásu velehor, kterou snímal v Pákistánu kameraman Jakub Freiwald s hudbou, která jejich velebnost ještě podtrhuje. Vede tím diváky suverénně k obdivu vůči sportu, který mnozí považují za bláznovství a hazardování se životem, a zároveň k obdivu vůči lidem, kteří jdou za svým snem i za cenu velkých překážek.

Nicméně jakkoli je Pinkavová typem dokumentaristky, která především poslouchá vyprávění svých hrdinů, přece jen by v tomto případě filmu slušelo o něco méně slov a více obrazu.

Hodně dechu film nabere, když se životní příběh Diny Štěrbové přehoupne za dobu věnovanou horolezectví. Štěrbová se totiž v Pákistánu, který byl nejčastějším cílem jejích horolezeckých výprav, začala věnovat humanitární pomoci lidem, jejichž životní styl se zastavil kdesi na hranici středověku.

Lidem, které si horolezci za málo peněz najímají a kteří riskují své životy, bez vzdělání, zkušeností. A Štěrbové z toho bylo těžko. Tak se rozvinula velká humanitární práce, jíž Pinkavová věnuje druhou část filmu.

Přestože jde i nadále o tradičně vystavěný portrét, je zajímavý silou osobnosti protagonistky. Překážky, které musela Štěrbová se svým manželem, přírodovědcem a ekologem Otakarem Štěrbou a později s parťákem, horolezcem Vítězslavem Dokoupilem překonat, když chtěli vybudovat v zapadlém kraji vodovod, pak malou nemocnici a školu, si totiž s těmi, které provázejí zdolání osmitisícovky, nezadaly. Navíc není nejtěžší nemocnici nebo školu postavit, ale udržovat je v chodu, zásobit léky i vybavením.

Za oponou velehor tak není zdaleka jen filmem o horolezectví. Je portrétem ženy, která si od života uměla vzít, co chtěla, a pak to dokázala vrátit tam, kde zažila ty největší okamžiky štěstí, ale nezapomněla si při nich všímat lidí kolem sebe.