RECENZE: Z nového filmu se o Callasové moc nedozvíme

Jak je u Larraína zvykem, nejde o klasicky vyprávěný životopisný film, který by zachytil kořeny Mariina talentu, její vzestup, vrcholnou slávu a její vztahy. Přitom právě o této osobnosti, kterou ke zpěvu od dětství tlačila ambiciózní a s dceřinými výkony věčně nespokojená matka, by bylo co vyprávět.

Jako mladá pěvkyně odmítla kontrakt v Metropolitní opeře v New Yorku, protože jí nabídli smlouvu na vedlejší role, což už tenkrát považovala za podřadné. Debutovala tam pak v roce 1956 titulní rolí v Belliniho opeře Norma. Tu předtím hrála a zpívala v Covent Graden, vedle toho už měla za sebou milánskou La Scalu a v ní Violetu v La traviatě.

Vedle hudby, která byla největší láskou jejího života, prožila několik bouřlivých vztahů včetně toho s lodním magnátem Aristotelem Onassisem, stala se módní ikonou, pověstné byly její drastické diety i zneužívání léků.

Toho všeho se film dotýká jen letmo ve většinou černobílých návratech do minulosti. Těžiště se ale odehrává v posledním týdnu Mariina života v jejím luxusním pařížském bytě, kde žila velmi osamělý život jen se svým komorníkem a kuchařkou ve výborném podání Pierfranceska Favina a Alby Rohrwacherové.

Maria je stále energickou ženou, která drží život ve vlastních rukou, což dává najevo velmi autoritativním způsobem. Jenže už několik let přichází o sílu hlasu, více než čtyři roky na jeviště nevstoupila a musí se sama s touto pro největší pěvkyni dvacátého století tragickou ztrátou smiřovat. Chtěla by se pokusit o návrat na scénu, ale není to možné.

Její trápení je však na více než polovinu dvouhodinového filmu poněkud slabá náplň. Vleče se navíc dosti úmorně, vyvolává tísnivý pocit smutku bez toho, aby se diváci o velké divě a peripetiích jejího života dozvěděli informace podstatné pro to, aby si k ní mohli vytvořit vztah. Teprve v druhé polovině nabere film trochu dechu a děje, ale pořád je to málo.

Mariino seznámení a vztah s Onassisem, její setkání s JFK a Jackie Kennedyovou, život na výsluní a pak úpadek způsobený zdravotním stavem, to vše se odehrává spíše jen v náznacích, určených dobře poučeným divákům.

Angelina Jolie udělala pro ztvárnění Marie nepochybně velmi mnoho. Především se naučila zpívat operu tak, že kombinace jejího výkonu s originálními nahrávkami působí velmi autenticky. Vžila se do postavy, je znát, že všechny její pocity prožívala velmi emotivně, přesto je její výkon snad až příliš chmurný.

A skoro nepochopitelné je, že působí staře, Callasová zemřela na infarkt myokardu v pouhých třiapadesáti letech. Stejně tak zbytečně nepřitažlivý je Haluk Bilginer jako Onassis. Autentické fotografie Callasové a dalších známých postav v závěru tak paradoxně působí docela jinak a příjemněji než celý film.

Velkolepá je výprava, která musela spolknout velkou část rozpočtu, ale stálo to za to. Kameraman Edward Lachman dokázal prostředí, v nichž točil, dobře využít a nabídl řadu pečlivě promyšlených krásných záběrů.

To nejsilnější, co si divák z Marie odnese, je nicméně zpěv Marie Callasové, který bere za srdce a dává vytušit o této velké umělkyni a osobnosti víc než film.