RECENZE: Z karlovarského festivalu vyplouvají do kin Marťanské lodě

Film natočil podle scénáře Zdeňka Jecelína, inspirací byla stejnojmenná básnická sbírka Aleny Černé a muzikanta Martina E. Kyšperského, jehož hudba také hraje ve filmu podstatnou roli. On sám hraje sebe a zároveň milého Elišky Křenkové.

Rukávy svetru sahající až do půli ženské dlaně, vhodně volenými kostýmy zdůrazněná štíhlost, v pohledu i gestech skoro dětská bezbrannost. Po boku partner, pokud možno o dvě hlavy vyšší, k němuž lze vzhlížet a schoulená v jeho objetí se skoro ztratit. Tyto a několik dalších atributů stačí k tomu, aby divák správě odhadl, jaký film ho čeká. A nezmýlí se ani v případě Marťanských lodí.

Romance ze současnosti představuje pár třicátníků, které trápí (jako obvykle) především jejich vlastní neschopnost zakotvit ve světě, jenž je docela jiný než oni dva. Nikdo sice neví proč, ale je to tak.

Hudebník Martin a psycholožka Eliška tráví většinu filmového času na toulkách Brnem i okolím, na její přednášce nebo v klubu, kde on hraje, u stolu či v posteli. A po celou dobu nevědí, co dělat se sebou a svým milostným vztahem. Ten jim spadl nejspíš z nebe, protože na zemi je nic kromě vlastní bezradnosti (a artových filmů) nespojuje.

Eliščina cesta do Norska je příležitostí k tomu, aby ji Martin navštívil a v působivých severských dekoracích vedli řeči typu: „Chci, abysme si něco slíbili. Že si nikdy nebudeme lhát.“

Po návratu pak ve střešním bytě se zarostlou terasou zase Eliška rezolutně pronese: „Tady budeme spolu šťastní,“ a divák už ví, že nebudou, protože zejména ona toho není evidentně schopna. Navíc ji začnou trápit neznámé a nikdy nediagnostikované bolesti břicha.

Marťanské lodě jsou scenáristicky velmi řídké, příběh na celovečerní metráž, byť nemá ani devadesát minut, nestačí. Nahrazují ho poetické obrazy městské i přírodní krajiny, poutavá hudba Kyšperského kapely Květy i dlouhé detaily obou zamilovaných lidí.

Z nich herecky filmu jasně vévodí talentovaná Eliška Křenková, jejíž výkon vnímavé milovníky alternativní tvorby nejspíš citově zasáhne. V ostatních divácích, pokud se na něj vypraví, má šanci utlumit hrozící cynické úsměšky.

Příležitostný herec Kyšperský (objevil se v několika televizních seriálech a ve filmu Přes prsty) sice své herecké partnerce výkonem nestačí, ale fyziognomií odpovídá potřebám žánru. A Křenková film do značné míry utáhne za oba.

Jan Foukal režíruje na debutanta s až překvapivou jistotou. I na jeho práci je vidět, že se snažil ze všech sil prázdnotu scénáře zaplnit poezií, z níž ostatně film vychází. Vybral velmi dobře lokace a společně s kameramanem Janem Šusterem je využili k záběrům, které poetičnost filmu umocňují. Škoda jen, že všechna ta poezie a citovost nemá hutnější základ, který by přinesl něco alespoň trochu jiného než řada podobných filmů.

Hodnocení 50 %