Článek
Právě kvůli filmu přijíždí do Španělska i postarší americký pár.
Ona (Gina Gershonová) je PR agentka mladého režiséra, on (Wallace Shawn) je malý plešatý akademik, který si vzal do hlavy, že bude spisovatelem, jenže nemá dost sil a nápadů, aby ovládnul náročný žánr románu.
O literatuře spíš jen mluví, než že by ji skutečně tvořil.
Manželka tráví čas s režisérem, chodí na tiskovky, na pláž a do barů. Posmutnělý manžel vše jedovatě komentuje a nechápe, proč průměrný režisér, který jen předstírá vysoké umění, nachází fanoušky.
Po setkání se španělskou doktorkou Jo Rojasovou (Elena Anayaová) pookřeje. Zamiluje se do ní, moc nadějně to ovšem nevypadá.
Důvodů, proč by se atraktivní mladá vysoká Španělka měla zamilovat do mrňavého plešatého sarkastického děduly, skutečně mnoho neexistuje. Popravdě neexistuje žádný kromě společného zájmu o film.
Woody Allen v Rifkinovi používá ohrané motivy. Máme tu nešťastného intelektuála v existenciální krizi, rozpadající se vztahy i bláznivé umělce a jejich vypjaté vášně. Hysterická scéna s ječící doktorkou Rojasovou a jejím mužem, excentrickým malířem, je bohužel téměř kopií části staršího filmu Vicky Cristina Barcelona, kde ječeli (a excelovali) Javier Bardem s Penelope Cruzovou.
RECENZE: Kdo neskáče z okna, není pan profesor Dyk
Dialogy se ovšem Woodymu podařily. Jsou úsměvné, typicky allenovské. Hlášky plné odkazů na různé umělce, židovskou komunitu nebo nacisty stále baví a je úplně jedno, že jste viděli už čtyřicet podobných filmů.
Rozesmějí i aluze a parodie na snímky U konce s dechem (Jean-Luc Godard) nebo Sedmá pečeť (Ingmar Bergman). Jistě, jsou to intelektuálské srandičky pro omezený okruh diváků, ale to platí u Allena téměř vždy.
Woody Allen už dnes nemůže přinést nic nového, očekávat zázrak by bylo pošetilé. Buďme rádi, že věčný hledač smyslu v nesmyslném světě ještě všechno nevzdal a po osmdesátce má pořád vůli a sílu potěšit své věrné malým příjemným filmečkem.