RECENZE: Všichni moji cizinci zasazují přímou ránu do osamělých srdcí

Snímek britského filmaře podle knihy Taičiho Jamady Strangers z roku 1987 je překrásný stejně jako naprosto zničující.

Komorní atmosféra bytu samotářského scenáristy Adama ostře kontrastuje s ve filmu upozaděným ruchem velkoměsta a podtrhuje životní styl, za kterým se neskrývá ostýchavost, opatrnost či profesní stereotyp o všech zahloubaných pisálcích, ale velké pátrání a stýskání po blízkých.

Prázdnotu v jeho duši vyplňuje soused Harry, který pozvolna nachází cestu přes obranné mechanismy a krunýř, který si Adam vypěstoval.

Oba se sbližují, ale nový přítel netuší, že zacelit díru v jeho životě nebude snadné. Částečně se to daří jen Adamovým rodičům, za kterými jezdí na předměstí. Problém je, že už jsou léta po smrti.

Všichni moji cizinci plynule snoubí vážné i odlehčené diskuse, otázky, které nebyly nikdy položeny, a blízkost, která přetrvává alespoň v Adamově srdci. Nejde ale vůbec o triviální duchařinu či mysteriózní berličku k obohacení filmu.

Adamova setkávání jsou sice nezdravá a rozhodně balancují na tenké hranici mezi smutkem a ztrátou rozumu, jsou ale ztělesněním skutečných citů a věrohodných situací, kterým na rozdíl od Adama většina lidí nedává hmatatelný či vizuální vjem.

Blízkost realitě je ale nesmírně důležitá a v momentech, kdy se jako diváci ztrácíme v dialogu a zapomínáme, že jde o pouhou fantazii, snímek funguje nejlépe. Hrdina střídá diskuse s otcem, matkou i oběma najednou a přibližuje svůj život po letech odloučení.

Naráží na svou osamělost, orientaci, proměnu společnosti a odhaluje bolavá místa v přímé konfrontaci s lidmi, které miloval a stále miluje. Nejvíc se otevírá právě při výletech za město, postupně ale také nechává nahlédnout Harryho. A to i tam, kde se zmíněná realita ztrácí.

Byt se stává bezpečím díky blízkosti nové lásky, útočiště však zůstává dále v čase i prostoru. Střet se skutečným světem je ale pochopitelně nevyhnutelný, což si Adam nechce připustit a zůstává takové možnosti uzavřený.

Haigh skvěle vybalancoval touhu vrátit čas s Adamovým životem v době, která je pro něj objektivně v řadě směrů lepší. Snímek je silně osobní a vlny emocí v něm hrají prim. Všemu přidává i komorní herectví všech protagonistů a prosté rozhodnutí přijmout fantastický žánr jako součást lidského myšlení.

Geniální je obsazení, které jde ruku v ruce s adaptovaným materiálem. Andrew Scott s Paulem Mescalem předvádějí jedny z nejvýraznějších výkonů kariéry, a ačkoliv se na ně při nominacích na hlavní herecké ceny nedostalo, v širším výběru mají určitě místo.

Mescal se z pohodového táty (Aftersun) nebo stydlivého studenta (Normální lidi) mění v bohémského mladíka, který svede tichého nájemníka s pronikavýma očima a je mu oporou v jeho smutku.

Scott výborně pracuje s mimikou, která akcentuje jeho stydlivost a zároveň skrývá touhu po restartu osamělého života. Jeho smířlivý úsměv, když padají zábrany a ostýchavost, rezonuje i s nevyřešeným břemenem, které si celý film nese. Oběma mužům skvěle sekundují Jamie Bell a především pak Claire Foyová, protože mateřský cit v jejím podání žhne na kilometry daleko.

Je snadné se s Haighovým snímkem ztotožnit, protože ztráta a nekonečná láska jsou nevyhnutelnou kapitolou života. Stejně snadno však Všichni moji cizinci uloupí kus duše každého, kdo s nimi bojoval či bojuje, ať už sebevíc skrytý.

Roztrhá ho na kusy a s několika překvapeními tu ceněnou část za zvuku tolik výstižných melodií The Power of Love a Always on My Mind možná i vrátí zpět v neporušeném stavu.