RECENZE: Vrána se popáté vrací ze záhrobí a stává se sterilní revenge podívanou

Děj undergroundového komiksu pojednává o muži jménem Eric, který je spolu se svou snoubenkou Shelly zabit členy zločineckého gangu. Vránou, která odvádí duše zemřelých na druhý břeh, je ale vzkříšen, aby vykonal pomstu na těch, kteří jsou zodpovědní za jejich smrt.

Návrat do světa živých se mu stává prokletím, protože si uvědomuje, že ho kvůli své nezničitelnosti nemůže opustit, i kdyby chtěl.

V roce 1994 se tato předloha dočkala filmové adaptace, kterou ale poznamenala tragická událost v podobě smrti hlavního představitele Brandona Leeho, který byl při finální scéně v kostele nedopatřením postřelen do břicha.

To přispělo k pověsti filmu jako prokletého projektu. Dnes je vnímán jako kultovní počin se specifickou, ponuře gotickou atmosférou, videoklipově sestříhanou akcí a soundtrackem složeným z písní kapel jako The Cure nebo Nine Inch Nails.

Snímek se dočkal tří volných pokračování, jež ale z hlediska kvality, podobně jako kanadský seriál z roku 1998, nemohla původnímu filmu od Alexe Proyase konkurovat.

Nyní se o to po třiceti letech od vzniku první Vrány snaží britský režisér Rupert Sanders.

Nepřichází s jejím remakem, ale spíš s novou intepretací původního komiksu. Po fantasy Sněhurka a lovec a adaptaci kyberpunkové klasiky Ghost in the Shell jde o jeho třetí celovečerní titul, který k němu doputoval po dlouhých letech příprav jiných tvůrčích týmů.

Scénář pracuje se základní dějovou kostrou známou z komiksu a vnáší do ní nové prvky a situace. Eric tu nebojuje s pouličními gangstery, ale s představiteli společenské smetánky. Jejich šéf Vincent Roeg (Danny Huston) je nadán démonickými prostředky, umožňujícími mu vnutit protivníkovi manipulativně svou vůli.

Eric (Bill Skarsgård) si volí svůj osud mstitele jako jistou formu sebeobětování, jež mu ale dává naději, že když svou pomstu dokoná a jeho láska k Shelly (FKA twigs) nepovadne, bude ji schopen přivést zpět k životu. Alespoň tak zní dohoda s faustovskou postavou Kronose.

Milostná romance Erika a Shelly v nové verzi dostává prostor ke svému rozvinutí, což je posun oproti Proyasově filmu, kde jsme se o Shelly dozvídali jen prostřednictvím vzpomínkových flashbacků. Tvůrci převrácenou chronologií vyprávění zjevně chtějí dosáhnout toho, aby nám ústřední pár přirostl k srdci.

Což se ale moc nedaří vzhledem k tomu, jak jsou obě postavy definované. Po útěku z nápravného zařízení se emočně rozervaná a minulostí poznamenaná dvojice v opojném sledu obrazů věnuje užívání drog, alkoholu a vzájemnou oddanost si dokazuje dalšími tetováními na svých tělech.

Nedaří se tak navodit pocit, že zločin zničil čistou lásku, kvůli níž stojí za to vrátit se ze záhrobí. A i hrdina z prvního filmu, coby bytost ztracená mezi světem živých a mrtvých, se tu proměňuje v mnohem rutinnějšího mstitele emo střihu.

Pryč je i atmosférická nálada původní Vrány spolu s její výtvarnou stylizací. Sanders nám servíruje sterilní revenge podívanou, v níž nám pro jistotu pohnutky všech postav vysvětlí. Hudební podkres v podobě písní Joy Division nebo Enyi k náladě filmu sedí, ale osudovému duchu gotického originálu se nepřibližuje.

Čím film u domácího publika bude určitě bodovat, tím jsou pražské lokace (Rudolfinum, Nová scéna Národního divadla) a účast herců, jako je Karel Dobrý nebo Jan Budař na závěrečné krvavé akční lázni.

Třetí dějství v opeře je střihově i choreograficky zručně natočeno a přichází s hned několika vynalézavými způsoby, jak brutálně odpravit protivníka.

Nová Vrána tak dokáže být poutavá spíš v momentech. Jako celek působí značně nekonzistentně a ne s úplným pochopením pro svůj předobraz s jeho emocionální rezonancí. Původní dějovou linii se sice ambiciózně snaží obohatit o větší množství zvratů i romantickou linku, ale bohužel s postavami, které nevzbuzují příliš sympatií.

Pátý pokus o interpretaci této látky tak vyznívá spíše do ztracena.