RECENZE: Vojtěch Dyk září ve filmu Il Boemo

Životopisný film o svého času nejslavnějším a pak zapomenutém českém barokním skladateli Josefu Myslivečkovi připravoval Petr Václav deset let. Znovu potvrdil, že vytrvalost a jasná vize, jak má dílo vypadat, se vyplácí.

Napsal soudržný a poutavý scénář, který zahrnuje jak Myslivečkův osobní a profesionální život, tak i pozoruhodné vyobrazení Itálie druhé poloviny 18. století, zejména v prostředí operních domů a tehdejší společenské smetánky. Prostopášné, zhýralé, ale hudby znalé a hudbu milující.

Do tohoto značně nemilosrdného prostředí se vydal český muzikant s cílem prosadit se v tvrdé konkurenci špičkových hudebníků a interpretů. Nebylo to snadné, ale jeho fantastická hudba (a také přízeň vlivných dam) ho nakonec vynesla až na vrchol. Bohatstvím melodií, zpěvností a velkou emocionalitou své tvorby dosáhl skladatel, přezdívaný pro své „nevyslovitelné“ příjmení Il Boemo, obrovské popularity.

Byl vzorem mladému Mozartovi, dostával zakázky z předních operních domů, největší pěvci a pěvkyně (neboť především oni to byli, kdo určovali, který skladatel se prosadí) se ucházeli o to, aby tvořil pro ně. O to strmější pak byl pád. Nemoc, smrt, zapomnění.

To vše vypráví Václav ve filmu klidně, chvílemi až trochu zdlouhavě, bez velkých režijních výbojů či experimentů. Nejspíš se pro tento konvenční styl rozhodl, aby dal vyniknout tomu hlavnímu, proč film Il Boemo točil, Myslivečkově hudbě a jejímu podání ve skvělém provedení orchestru Collegium 1704 pod taktovkou Václava Lukse.

A byl to právě Luks, kdo mu doporučil obsadit do titulní role Vojtěcha Dyka, což bylo jedno z nejšťastnějších režijních rozhodnutí. Dykovo charisma a kostýmy i maskou ještě zdůrazněná přitažlivost vynikají díky výbornému hereckému výkonu, z něhož na první pohled čiší hercův niterný vztah k hudbě.

Je čirá radost ho vidět, když diriguje, když naslouchá a radí své žákyni nebo komponuje. Myslivečkova nezměrná touha prosadit se a vyniknout je v Dykově podání nejen uvěřitelná, ale u člověka, který je hudbou tak zahlcen, i naprosto pochopitelná.

Výborně obsazené jsou i hlavní ženské postavy, které hrají italské herečky Barbara Ronchi, Lana Vlady a Elena Radonicich. Skvělé je provedení pěveckých partů a mezi velmi silné stránky filmu patří kamera Španěla Diega Romera Suarez-Llanose. Kompozice záběrů a zejména svícení podporuje atmosféru různých situací, v nichž se děj odehrává. Výprava (Luca Servino) odpovídá nákladnému historickému filmu a nelze pominout skvělé dobové kostýmy Andrey Cavelletto.

Ve filmu se v půvabné scéně objevuje i postava mladičkého Mozarta, který byl Myslivečkem okouzlen. Nicméně Il Boemo není Amadeus. Není tu ono velké téma střetu geniality s průměrností, téma žárlivosti, intrik a vášnivé lásky k hudbě. A není tu genialita Miloše Formana a Miroslava Ondříčka, která dokázala přenést na diváky jejich vlastní vášeň. Il Boemo je nadprůměrný, velmi dobře natočený příběh vzestupu a pádu člověka, jehož hudba stojí za to, aby byla znovu objevena. Václav jí divákům svého sto čtyřicet minut dlouhého filmu dopřává dostatek, a je tak krásná, že člověk ani nemusí být milovníkem opery, aby si ji mohl vychutnat.