RECENZE: Vlny nepopisují realitu, přivádějí do kin filmové hrdiny

Děj filmu se točí kolem členů Redakce mezinárodního života Československého rozhlasu v letech 1967 a 1968 Milana Weinera, Jana Petránka, Věry Šťovíčkové, Luboše Dobrovského Jiřího Dienstbiera a několika dalších skutečných postav.

Hlavní postava je však smyšlená. Mádl ve filmu přivedl do redakce mladého technika Tomáše, z něhož vytvořil důležitou postavou zejména v srpnových událostech roku 1968.

Jeho příběh je postaven na faktu, že se po ztrátě obou rodičů stará o neplnoletého bratra, který mu za jistých okolností může být z úřední moci odebrán. Z toho plyne i hlavní téma filmu, ochrana blízkých. Tomáš se musí v určité situaci rozhodnout, zda ztratí bratra, nebo vlastní tvář a vnitřní morálku.

Politické pozadí, na němž se příběh obou bratrů odehrává, začíná průvodem studentů, který se v říjnu 1967 na protest proti výpadkům elektřiny na strahovských vysokoškolských kolejích vydal do ulic pod heslem Chceme světlo! do centra Prahy. Byl ale brutálně rozehnán.

Přes pád prezidenta Antonína Novotného, počátek a průběh pražského jara pak pokračuje až ke vpádu vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 do Československa a několika bezprostředně následujícím dnům.

Kombinace skutečných a fiktivních postav má vždy svá úskalí, protože lidé věci znalí očekávají přesný záznam daného období, což při zapojení fikce skoro není možné.

A když jde o dobu, která má ještě hodně pamětníků a stala se traumatem pro většinu národa, může to být ještě kontroverznější, protože lidská paměť je zrádná, leccos vytěsní, mnohé zkreslí.

Mádl si toho byl nepochybně vědom. Vedle toho, že během psaní mluvil i s ještě žijícími členy tehdejší redakce, především s Věrou Šťovíčkovou a Janem Petránkem, studoval i archivní materiály a dělal pečlivé rešerše.

Nakonec však musel napsat scénář hraného filmu, nikoli dokumentu. Není proto divu, že v zájmu dramatizace, kterou dovedl až k akčním scénám, někde použil zkratku, jinde vymyslel milostnou zápletku, velmi emotivně vykreslil linii obou bratrů.

Právě ve zkratkách se nicméně dopustil několika chyb, kvůli nimž může mít zejména méně poučený a mladý divák pocit, že pražské jaro jaksi „zařídilo“ oněch několik redaktorů, že tu nebyla televize ani jiné sdělovací prostředky, které se na uvolňování politické atmosféry podílely, nebo že to byli oni, kdo se rozhodující měrou zasloužili o odstoupení Antonína Novotného.

Fakt, že se mnohé události odehrály v realitě jinak, by tolik nevadil jako to, že i ve filmu působí leccos z toho poněkud nevěrohodně a celkový dobrý dojem to trochu kazí.

Pokud jde o realizaci, jsou Vlny výborně natočené. Jde o film evropské úrovně, jenž si nesporně zaslouží být viděn na velkém plátně. Díky využití umělé inteligence, která propojila archivní a natočené záběry, se divák dostává velmi uvěřitelně do dané doby. Kostýmy, masky, výprava i kamera výborně slouží k vytvoření věrné a působivé atmosféry.

Vynikající je práce s hudbou, zejména s dobovými písničkami. Na těch vlastně (vedle současné muziky) do značné míry vyrostla díky filmu Rebelové a řadě následujících hitových muzikálů i generace dnešních mladých lidí a právě písničky, z nichž většinu dobře znají, jim onu dobu zcela přirozeně přibližují.

Výborná je drtivá většina hereckých výkonů v čele s Vojtěchem Vodochodským v hlavní roli. Přesvědčivě hrají Stanislav Majer (Weiner), Táňa Pauhofová (Šťovíčková), Petr Lněnička (Petránek), Vojta Kotek (Dientsbier).

Snad jedině Martin Hofmann svého Dobrovského maličko přepálil, jeho postava působí trochu jako karikatura.

Vlny jsou navzdory drobným výhradám film, který nad ostatními v současné domácí kinematografii vyniká především úrovní zpracování.