RECENZE: Vilém Tell se vleče ve své nekonečné nerozhodnosti

Vilém Tell patří k těm hrdinům bez bázně a hany, jejichž existence není doložena, autoři tedy mohou vyprávět zcela podle svého uvážení a rozmaru, přičemž snad jen scéna, v níž Tell musí sestřelit jablko ze synovy hlavy, v žádné verzi chybět nemůže.

Pověst praví, že poté, co se vrátil z křížové výpravy do Svaté země, Vilém Tell sám sobě přísahal, že již nikdy nebude zabíjet.

Útlak švýcarských kantonů od rakouské habsburské dynastie ho však nedokázal nechat v nečinnosti, a tak se nakonec rozhodne přidat k boji za nezávislost.

Rakouský místodržící Gessler je odhodlaný povstání potlačit za každou cenu, vetřít se tím do přízně rakouského krále a získat ruku jeho dcery. Aby ukázal svou moc a zničil povstání, rozhodne se Tella zostudit a přinutit ho pokleknout před rakouskou korunou…

Tolik připomínka příběhu filmu, který chtěl zjevně následovat opusy jako Statečné srdce nebo Robin Hood: Král zbojníků. Ale kdeže loňské sněhy jsou!

Hamm postavil scénář de facto na Tellově nerozhodnosti, k účasti v boji za vlast a národ ho vede dlouze a složitě, aby ho pak konečně v duchu rčení „nechtěla jsem, musela jsem“, do bitev poslal. Než se však Tell odhodlá, proběhne ve filmu řada jiných bitek, protože příběhových linií je tu pěkná řádka. Bohužel není snadné kloudně rozeznat jednu od druhé a zaujmout se jimi, protože při tom množství nemá žádná prostor pro pořádné rozehrání.

Postavy jsou výhradně černé a bílé, když se nakonec diváci zorientují v jednotlivých zápletkách, snadno si už domyslí, kdo jak dopadne.

V inscenování bitev se Hamm rozhodně nebál násilí, choreografie nešetří useknutými končetinami, kosa padne i na záda, krev stříká na všechny strany. Mnoho akce tu však není a dialogy jsou tak melodramatické, že oč se snaží znít vznešeněji, o to působí směšněji.

Vilém Tell je postava sice titulní, ale vzhledem k tomu, že většinu filmu neví, co dělat, není zdaleka tak podstatná, jak by se slušelo.

Dánský herec Claes Bang v roli Viléma Tella je ztepilý a sošný, ale charismatu mnoho nemá, a když řve na své lidi výzvu k boji, divák má obavy spíš než o cokoliv jiného o jeho hlasivky. Herci jako Ben Kingsley nebo Jonathan Pryce jsou spíše hvězdnou stafáží, než že by jejich obsazení mělo pro film podstatný význam.

Celkově zcela chybí emocionální prožitek, což je vzhledem k neúnosně natažené stopáži 133 minut úmorné. Hezký je sice pohled na evropské hrady a zámky, jakož i na hornatou krajinu, ale nudnému filmu ani to pomoci nemůže. A závěrečný pocit je, že legendy se sice mají vyprávět, ale jak se říká, „už je natočeno“, a s každou další adaptací to s nimi jde většinou z kopce.