RECENZE: Veni Vidi Vici pálí do bezbřehé moci

Hoeslův samostatný film Vojín Jeanette, který staví vedle sebe dvě ženy, přitahované opačnými světy bohatství a chudoby, byl uveden na festivalu v Sundance a poté vyhrál přehlídku v Rotterdamu. Stejné téma zkoumá i jejich nový, ostře satirický film Veni Vidi Vici, který rovněž viděli diváci na Sundance a jenž vstupuje do kin.

V centru pozornosti je rodina miliardáře Amona Maynarda, čítající manželku, pubertální Paulu, která je částečně i vypravěčkou příběhu, a dvě malé adoptované holčičky. O další dítě se manželé snaží.

Jejich svět je zalitý sluncem. Všechno je dokonalé, nikde žádná starost, jen úspěchy a radost, oddaná poslušnost okolí, která Maynarda zbavuje jakékoli odpovědnosti. Všechno se dá zařídit včetně obří továrny na baterie, kterou chce postavit v nádherné chráněné krajinné oblasti. Změna územního plánu? Žádný problém.

Maynardovou vášní je lov, ale zvířeti by neublížil. I když ho na jednom z jeho lovů daleko za hranicí zákona i lidskosti zahlédne a pozná místní hajný, nic se neděje. Ani podat oznámení na policii se hajnému nepodaří, je vyhozen s tím, že se asi zbláznil.

Potud se celkem žádné velké filmové překvapení nekoná, divák sleduje v dokonale fungující nadsázce jen to, co o životech mocných tuší nebo možná ví. Zlom nastává ve chvíli, kdy se Maynard postaví čelem novináři, který ho chce odhalit a dostat.

„Tak to udělej, všichni přece vědí, jak to je! Dostaň mě, zastav mě,“ křičí na něj a najednou vidíme člověka, který zašel tak daleko, že na něj nikdo nemůže, ani kdyby on sám chtěl.

Hoesl napsal a s Niemannovou natočili film, který nenechá diváky v klidu. Vytvořili velmi uvěřitelný svět vítězů, které neomezuje ani osud, ani zákon. Uvěřitelný včetně toho, že Raynardovou Achillovou patou je stejně jako u mnohých mocných zločinců jeho rodina. Tam je milující, přečestný, laskavý. Děti ovšem vychovává k obrazu svému, protože je třeba mít pokračovatele. A dívka Paula už ví, jak se k tomu postavit.

Hoesl s Niemannovou předkládají svět, jehož obyvatelé nemusejí respektovat žádná pravidla, jejich manipulace ostatními je za hranicí zdravého rozumu. Na první pohled to může působit velmi přehnaně, ale divák cítí, že to přehánění a humor černý jako pověstná bota slouží k tomu, abychom pochopili podstatu, která je děsivá, ale zároveň reálná.

„Aby bylo možné vytvořit podobenství, je paradoxně nutné přehánět. Vzpomínám si, jak Donald Trump prohlásil, že by mohl někoho zastřelit na Páté avenue, a přesto by to jeho voliče neodradilo,“ řekl k míře nadsázky Hoesl, který se společně s Niemannovou zúčastnil pražské premiéry a přiznal, že oba se v prostředí bohatých a mocných dlouhodobě záměrně pohybují. A oni je rádi přijímají, jejich práce je rozhodně netrápí, jsou si svým postavením a nenapadnutelností absolutně jistí.

Vynikající je celkové estetické ladění filmu včetně barev. V Maynardově světě vždycky svítí slunce, vše je zářivé, jasné. Kamera zdůrazňuje to podstatné nejen v jeho životě, ale i v životech lidí, kteří v jeho blízkosti žijí, vědí, co je zač, ale jsou naprosto bezmocní. Nebo nejsou? To je otázka z nejnaléhavějších, film Veni Vidi Vici ji klade každému z nás.

Maynard v podání výtečného Laurence Ruppa je dostatečně charismatický, aby ho divák nemusel na první pohled nenávidět. Jeho odpornost je ukrytá uvnitř, jako kdyby si ji ani sám neuvědomoval. A velkým objevem je debutující Olivia Goschlerová v roli Pauly, u jejíhož neskutečně klidného a samozřejmého komentáře i počínání se tají dech.