RECENZE: Ve Vyšehradu Dvje je všeho víc, jen příběh kulhá

I když nynější konkurence Minecraftu, který za první dva víkendy přivedl do kin bezmála půl milionu diváků, je značná, Julius Lavický alias Lavi má své fanoušky, kteří ho nejspíš nezklamou.

Bylo by bláhové očekávat, že ve Vyšehradu Dvje bude méně nekorektnosti, vulgarit, tělních tekutin i zvuků, vycházejících oběma otvory k tomu určenými. Naopak, je jich (možno-li) ještě víc stejně jako všeho, co režiséři Jakub Štáfek a Martin Kopp do filmu s viditelným nadšením vložili.

Nákladnější produkce umožnila profesionálnější natáčení, tvůrci se vydali nejen do českých lokací, ale též do Anglie a Argentiny, jsou tu špičkoví herci v miniaturních rolích. Ale i tady platí okřídlené rčení, že více nemusí znamenat lépe.

V úvodu filmu se „génius i dylina“ Lavi (Jakub Štáfek) rozjařen vydává na angažmá do anglického klubu. Ale i když se musí smířit s tím, že to není očekávaný Manchester, ale jakýsi Worchester, stejně tam nevydrží víc než den, protože je za své nestoudné řeči poslán šupem domů.

Tím se dostane na dno své fotbalové kariéry a ve většině stopáže pak tento problém po svém, tedy jako naprosté hovado, řeší, až dojde k mírnému zmoudření, tedy uvědomění si, že fotbal miluje víc než kariéru.

To se mu stane po absolvování prvoplánově nechutné a málo vtipné pasáže, v níž se dopracuje k morbidní obezitě, z níž se vzpamatuje přičiněním fotbalového trenéra (Lukáš Vaculík) z již zmíněného Smrkova, a poté, co zase zázračně zhubne, stane se hvězdou místního klubu.

To všechno by ovšem bylo na celovečerní film, který má mimochodem zbytečně dlouhou stopáž, z hlediska příběhu málo. Scenárista Tomáš Vávra tedy přidal vedlejší linie a zápletky, které bohužel vytvořily poněkud zmatený celek, který zejména v první polovině působí spíše jen jako sled skečů a gagů. Jejich bláznivá nekorektní smršť je ovšem obrovská a diváci většinu vděčně ocení. Ne všechny ale fungují stejně dobře jako v prvním filmu, často jsou nedotažené, nevyužité.

Například hned v úvodu se paralelně s Laviho anglickým angažmá rozjíždí i příběh romského mladíka (Marco Škop), který se vydává ze Smrkova do Argentiny, aby si tam potvrdil, že je synem Diega Maradony. Celá tato „zápletka“ je však ve skutečnosti jen zahraná slovní hříčka, která záhy s pointou vyšumí stejně jako její hrdina, který se pak objeví až v závěru filmu.

Podobně neústrojných odboček, mezi kterými film přeskakuje, je víc. Bývalý agent Jarda (Jakub Prachař) se stará o svého „synka“ černé pleti, a zároveň se rozhodne kandidovat na předsedu fotbalového svazu proti momentálně uvězněnému předsedovi Taťkovi (Miroslav Hanuš).

Laviho žena Lucie (Šárka Krausová) touží po dítěti a snaží se z manželek vesnických fotbalistů vychovat dokonalé roztleskávačky. Laviho synek má mnohem menší roli, což je docela škoda a Taťkovi pohůnci už tvoří jen stafáž.

Laviho až k dekadenci bohémský životní styl, který díky charismatu i hereckému výkonu Jakuba Štáfka okouzloval a bavil, se tentokrát bohužel časem změní v nepříjemný doják a patos vztahu otec/syn a vcelku bezzubou satiru na fotbalové prostředí.

Fotbalu se tu ostatně hraje mnohem méně než v minulých vyšehradských počinech. Ale protože trojka už se více méně (v závislosti na úspěchu dvojky) chystá, třeba se ho fotbaloví fanoušci dočkají příště víc.