RECENZE: Ve jménu cti se bojuje o rovnoprávnost, lásku i vlastní reputaci

Perez s manželkou při jeho přípravě prošli množství dobových materiálů, které jim posloužily k vytvoření fiktivních postav a událostí, inspirovaných ale jejich reálnými předobrazy.

Snažili se skrze ně zachytit situaci ve společnosti, která nastala po porážce Francie od Pruska v roce 1871 a po vydání zákona o svobodě tisku z července 1881.

V revanšistické atmosféře došlo v následujících letech k obrovskému nárůstu soubojů navzdory tomu, že byly zakázané. Polovina těchto duelantů se rekrutovala z prostředí příslušníků armády, tu druhou tvořili novináři. Se zrušením cenzury tisku a uvolněním svobody slova v něm docházelo k urážkám na cti vyvolávajícím tyto souboje.

Šermírny tehdy byly všude a měly je i redakce novin, nebo se ocitaly v jejich sousedství. A právě reflexe těchto soubojů v tisku v rubrice „různé“ jim dodávala na významu.

Z něčeho, co bylo věcí cti aktérů soubojů, se tak stával fascinující dobový fenomén.

Do této vzedmuté nálady konce 19. století, konkrétně do roku 1887 v Paříži, zasazuje Perez i vyprávěný příběh. Tehdy došlo k poslednímu výraznému oživení odvěké tradice soubojů. V Paříži se konal jeden souboj denně a na každých pětatřicet soubojů připadal jeden mrtvý, o těžce zraněných nemluvě. S první světovou válkou začal tento fenomén upadat a s druhou definitivně skončil.

Perez sám se jako herec podílel na množství dobových filmů, jejichž součástí byly šermířské souboje. Z těch nejznámějších například Cyrano z Bergeracu, Královna Margot nebo Fanfán Tulipán. To ho ponouklo k myšlence natočit film, v němž by tyto souboje nehrály roli doplňku historického vyprávění, ale staly se jeho tématem.

Při popisu pravidel a kultury těchto soubojů, od toho, jak probíhá vyzvání, přes to, kdo vybírá zbraně a charakter střetů, až po jejich samotný průběh, vycházel se svou manželkou z knih jejich tehdejších účastníků. Například z titulu Umění boje, který v roce 1886 sepsal novinář Eugène Tavernier, který ve filmu vystupuje jako jejich pozorovatel a přítel hlavního hrdiny.

Perez zároveň chtěl, aby tyto souboje působily fyzickým, realistickým dojmem. Oslovil proto kaskadéra a mistra šermu Michela Carlieze, s nímž spolupracoval na všech třech výše zmíněných filmech s šermířskými scénami, a ten se stal koordinátorem akčních scén.

Jejich provedení se z hlediska choreografie i jejich výstavby opravdu povedlo. S výjimkou úvodní exhibiční scény v maskách se všechny odehrávají tak, že je při nich hercům vidět do obličeje. Ti se na ně museli zjevně poctivě připravovat, aby působily takto uvěřitelně.

Režisér si nevypomáhá viditelnými triky ani tím, že by zabíral u herců při soubojích v detailech třeba jen jejich tváře a ruce a zbytek práce by za ně odvedli jejich dubléři.

To, že se mění charakter těchto soubojů a použité zbraně v nich, od kordů přes pistole až po střet na koních a se šavlemi, zajišťuje, že se tak snadno neokoukají. Napomáhá tomu i střídmá stominutová stopáž a kontext provázející jejich průběh. Souboje mají komorní charakter a promítají se do nich motivace a vztahy jejich aktérů, tedy čeho jimi chtějí dosáhnout. Zda satisfakce, pomsty, nebo v případě hlavní ženské postavy nápravy společenských pořádků.

Bojovat se má do první kapky krve, ale stává se z nich souboj o život. Oproti elegantním, ritualizovaným tréninkům působí samotné duely mnohem brutálněji a instinktivněji ve snaze v nich přežít.

Režisér se snaží přiblížit prožitek duelantů z nich, který se zračí v jejich obličeji. Stejně jako emoce, kterými jsou k nim vedeni.

Hodně o jejich charakteru a tradici ví „mistr šermu“ a válečný veterán Clément Lacaze (Roschdy Zem), který je zároveň tváří šermířské školy, již navštěvuje i jeho synovec Adrien (Noham Edje) nebo novinář Massat (Damien Bonnard). Právě jeho horkokrevný synovec se kvůli lásce k ženě dostane do konfliktu s plukovníkem Berchèrem (Vincent Perez), který vyústí v souboj cti.

Synovcova smrt způsobí, že se do duelů nechá vtáhnout i Lacaze, který se v nich utkává právě se zákeřným Berchèrem. Lacaze se zároveň stává mistrem feministické aktivistky a šermířky Marie-Rose Astié de Valsayre (Doria Tillierová), která chce, aby jí pomohl připravit se na obranu její cti.

Zažívá totiž urážky ze strany mužů i tisku za svou snahu o narovnání nejen platů, hlasovacích práv a přístupu ke vzdělání mužů a žen, ale i třeba toho, aby ženy směly nosit kalhoty a účastnit se šermířských soubojů. Potkávání pokrokové, modernistické Astié s více tradicionalistickým, ale rozhodně ne bigotním Lacazem nechybí romantická jiskra, ale mnohem víc je v něm vzájemné úcty a sympatií.

Tvůrčí dvojice jejich vztah rozvíjí velmi pozvolně a tlumeně, s ohledem na to, co oba už prožili. Nejen jim, ale i ostatním postavám dává prostor ukázat se i v jiném světle, než jak jsme je vnímali na začátku nebo v průběhu vyprávění. To je třeba příklad Massata.

S motivem duelu přitom operuje ve více významových rovinách. Vedle souboje fyzického tu probíhá i ten o lásku, rovnoprávnost, vlastní reputaci nebo důstojnost. A zatímco u mužů vidíme jako motivaci pro tyto souboje dost často otázku jejich uraženého ješitného ega nebo společenského postavení, Astié jimi přitahuje pozornost k agendě, kterou prosazuje.

Emancipační linie rozhodně není nějakou módní aktualizací dobového kontextu, ale jeho přirozenou součástí s výzvami, s nimiž se odcházející éra potýká. Hraje se zde tak nejen o legitimitu soubojů cti, ale i ženských práv, ztělesněných zde postavou Astié, vycházející ze své skutečné jmenovkyně.

Vincentu Perezovi se povedlo přitáhnout pozornost nejen k její osobě a hodnotám, za něž se prala a které jsou stále platné, ale i k celé končící éře soubojů. S vědomím, že ty mnohem důležitější ještě nejen před francouzskou společností stojí.