RECENZE: Vandráci na ostrově lidojedů baví nejen cestopisem

Z jejich výpravy na divokou Novou Guineu vznikl dokument Vandráci na ostrově lidojedů, který právě vstoupil do kin. A rozhodně neprohloupí nikdo, kdo se na něj vypraví.

Nová Guinea ležící na rovníku severně od Austrálie je dodnes nazývána ostrovem lidojedů, kam civilizace dorazila až ve dvacátém století a kde velká část lidí žije v tradičních vesnicích.

Vandráky k cestě do této dosud málo prozkoumané části světa inspiroval cestovatel Miloslav Stingl, s nímž se ještě stačili seznámit (zemřel v roce 2020) a který sám Papuánce opakovaně navštívil v době, kdy se ještě stal svědkem kanibalské hostiny, a dokonce se naučil jeden ze stovek zdejších jazyků. I proto si pak Vandráci vzali na cestu Stingla alespoň jako loutku.

Všichni tři správně věděli, že na projekt celovečerního filmu sami nestačí, a spojili se s ideálními spolupracovníky. Scenáristicky se na budoucím filmu podíleli producent Milan Kuchynka a Marek Najbrt, který přijal také práci režiséra celého projektu. Díky nim a dalším tvůrcům a partnerům vznikl snímek, který hranice cestopisu skutečně překračuje.

Je dobrodružný, což sám nápad projet na motorkách tento kus světa nabízí, karamboly se ztracenými a nalezenými kufry ani pády z motorek tedy příliš nepřekvapí.

Výtečný však byl nápad vzít s sebou nejen loutku Miloslava Stingla, která se stala víc než maskotem, ale s ní i celé cestovní loutkové divadélko, které vytvořil výtvarník a scénograf Josef Sodomka. Díky divadlu se tvůrci snadno sbližovali s místními obyvateli, jejichž reakce na každé představení patří k emotivně nejpůsobivějším momentům filmu, a Bernard je snímal s velkým citem i respektem.

Pavel Liška a Jan Révai tvoří dvojici, která výborně ladí a baví. Není podstatné, jestli jejich špičkování na téma magie a věcí tajemných, jemuž Liška ve filmu skoro nebezpečně propadá, zatímco Révai si uchovává střízlivý pohled a sarkastickými poznámkami kamaráda usměrňuje, vzniklo přirozeným během událostí, nebo bylo scenáristickým nápadem.

V každém případě skvěle funguje, je chytré a vtipné a je jedním z hlavních prvků, které dodávají filmu nadstavbu, jež diváky baví a zároveň lehounce, nenápadně vede k zamyšlení nad světem, jeho přeplněnými i nejodlehlejšími kouty a kvalitou života domorodců v kontrastu k tomu v západních civilizacích.

Ani Nové Guineji se některé vymoženosti civilizace nevyhnuly, takže i ve vesnicích, kde lidé žijí nesmírně skromně a z pohledu Evropana chudě, nechybí mobily ani coca-cola. Dojme vyprávění zemědělce, který pěstuje a prodává zeleninu, aby vydělal mladším bratrům na školu.

A šokuje nápad domorodců, aby Vandráci za to, že mohli jejich život natočit, pomohli přivést do jejich vesnic turistický ruch. Člověku až zatrne. Nevyhovět přání lidí, kteří jsou tak pohostinní a je úplně přirozené si je zamilovat, není snadné. Turistický ruch by jim nepochybně zvýšil takzvanou životní úroveň.

Zároveň se ale nechce napomáhat tomu, aby tu krásu, kterou představuje jak čarovná příroda, tak třeba folklórní slavnost nepřeberného množství kmenů a jejich krojů, zničili turisté. Jak se Vandráci rozhodli, se dozvědí diváci v kině.