RECENZE: Válečný zpravodaj Martin Dorazín klade otázky o povaze a odpovědnosti své práce

Byl tu přítomen už před vypuknutím válečného konfliktu, kdy sledoval výcvik domobrany v Mariupolu, i tehdy, když válka 24. února 2022 začala. Od té doby informuje veřejnost o válečné situaci, cestuje s dobrovolníky po rozbombardovaných městech a nabízí přeživšímu obyvatelstvu humanitární pomoc.

Štáb dokumentaristů ho kontaktoval po vypuknutí tohoto konfliktu, v březnu 2023 za ním pak odcestoval do Dnipra, kde začal mapovat jeho působení převážně na východní Ukrajině. Vznikl z toho snímek přibližující nejen jeho práci, ale i osudy civilních obyvatel Ukrajiny, s nimiž se během ní setkal.

Zatímco Martin Dorazín ve své pozici zpravodaje působí v dokumentu jako jakýsi spojovník mezi domácí a ukrajinskou realitou, pro něj samotného, a tím i pro nás jako diváky, se zprostředkovatelem vhledu do ní stává postava Oleha Tkačenka. Protestantského kaplana, pekaře, humanitárního pracovníka a rodáka z Donbasu.

Tkačenko peče a rozváží chléb do oblastí na frontové linii, kde už zbylo jen velmi málo obyvatel a kde se život proměnil spíš v přežívání. Místní přesto nechtějí tyto oblasti opustit a přestěhovat se do těch bezpečnějších. Buď z důvodu, že nechtějí opustit svůj domov, jisté rezignace, nebo si to z finančních důvodů nemohou dovolit.

Tkačenko do nich nepřiváží jen chleba, ale i duchovní útěchu a tolik potřebnou naději. Voňavý chléb se stává symbolem, že se sem vrátí jednou zase normální život. Pekáren během deseti let už postavil několik a s posunem frontové linie je musel vždy evakuovat před nepřítelem. Spolu se svou rodinou.

Olehova kooperace s Martinem Dorazínem v dokumentu otevírá téma hledání rovnováhy mezi zpravodajským pokrýváním konfliktu a přímým zapojením se do něho tváří v tvář lidskému utrpení. Respektovaný novinář nezištně pomáhá druhým, čímž jeho profesionalita dostává humanistický rozměr.

Vyplývá to ale přirozeně z jeho přístupu k lidem. Martin Dorazín s nimi přebývá v jejich staveních nebo úkrytech, obědvá s nimi, modlí se s nimi i sdílí jejich smutek, když pohřbívají mrtvé. Poznává tím jejich život, do něhož se propisuje válečná zkušenost, o níž informuje. Věcně, ale s jasným vzkazem, na které straně konfliktu stojí.

Práci reportéra nám přibližuje i z hlediska zázemí, v němž se odehrává. Ukazuje kufřík, v němž si nosí všechny potřebné technické prostředky, i zmiňuje, jaké je pokrytí signálem v zemi, kde se agresor snaží cíleně ničit její infrastrukturu. Přibližuje i to, jak vzdoruje trendu médií na zkracování výpovědí, jemuž se brání tím, že mluví rychle a nedělá pauzy.

Jsme svědky i poměrně nebezpečného momentu na frontové linii, kde se spolu s úzkým štábem, který tvořili David Čálek a Benjamin Tuček, tedy režiséři, scenáristé a kameramani dokumentu, a Václav Flegl, který byl jeho zvukařem a producentem, ocitli v hledáčku možného zacílení útoku.

A tak zatímco práci reportéra poznáváme z dokumentu poměrně zevrubně, k jeho soukromí, které by nám mohlo poskytnout osobnější vhled do jeho osobnosti, přistupují tvůrci značně zdrženlivě. Tedy v souladu s tím, jak si o něm Martin Dorazín zřejmě přeje informovat.

Zmíní, že práce válečného zpravodaje je osamělá a nepřeje rodinnému životu, ale dál filmaře nepouští. Na konci přesto jeho rodinné zázemí poznáváme, to když se i s Olehovou rodinou vydává navštívit své rodiče na rodné Valašsko.

Můžeme to brát i pozitivně, že hlavní aktér nestrhává sebestředně pozornost na sebe, ale na povahu konfliktu, který se nám snaží zprostředkovat. Třeba i tím, když hovoří o někdejších kamarádech z Moskvy, kteří jsou už mrtví nebo podlehli v jeho vnímání státní propagandě.

Dorazínův návrat zpět na Ukrajinu doprovází zvukový podkres v podobě Putinových hrozeb. Právě tato slova vracejí dokument zpět z osobní perspektivy k nebezpečí, jež představuje pro civilizovaný svět Putinův režim a válka, kterou rozpoutal a o níž máme tendenci tvrdit, že už jsme z ní unavení.