RECENZE: Váleční reportéři. Lež je víc než raketové systémy

„Moderní doba, moderní technologie kvalitnější žurnalistiku nepřinesly,“ shodují se do jednoho hrdinové nového snímku režiséra Petra Jančárka. ČT 2 je symbolicky uvádí v den, kdy Rusko napadlo Ukrajinu, a to ve 21:40.

Divák v něm sleduje práci českých válečných reportérů, reportérek, fotografů a kameramanů.

Jakou mají motivaci stále jezdit tam, kde mohou zemřít, tam, kde jim hrozí nebezpečí? Bojí se? A čeho vlastně? Myslí v první linii na své blízké? A vidí ve všem ještě smysl, když na ně doma v bezpečí čekají děti, které vědí, že se jim táta/máma nemusí z práce vrátit? Dokument klade otázku za otázkou a zpovídaní na ně poctivě, velmi upřímně odpovídají. Každý po svém, protože „každý to má prostě jinak“, jak se opakovaně shodují.

Kdo čeká zpovědi ranařů, hrdinů, bude zklamaný. Dávno vědí, že ani ten nejlepší jejich příspěvek nedokáže války zastavit. „Novinařině bych nepřisuzovala silné poslání, je to řemeslo,“ zmiňuje mimo jiné „veteránka“ profese Petra Procházková, nyní reportérka Deníku N. Pro Lidové noviny v 90. letech popisovala konflikt Čečenka a Ruska, kde byli Rusové (opět) agresory. I díky tomu má v rámci profese srovnání.

„Ta změna tehdy a teď je až kosmická. Novinář nyní není na místě první… Nejlepší záběry bývají od vojáků,“ vypočítává, a jak divákům sdělí, dobře i ví, že do všeho výrazně zasahuje propaganda: „Musíme s ní všichni počítat. Musíme si informace ověřovat z více zdrojů.“

Její bývalý kolega Jiří Štětina k tomu dodá: „Moderní technologie pomáhají i dezinformátorům. Lež je víc než raketové systémy.“ Podle něj je nejdůležitější, aby lidé věřili právě těm „v první linii“. „Tam dezinformátoři nejsou,“ shrne.

Dokument přes silná slova, mapované konflikty, v nichž jsou Rusové často agresory, přehnaně protirusky nevyznívá. Režisér Jančárek jej dokázal udržet i v přijatelných hranicích patosu. Ve věcné rovině ukazuje, jak těžké je vyznat se – i pro profíky – v dezinformačních bažinách, cílených lžích. Z tohoto pohledu je proto snímek až ideálním „kusem“ pro mediální výchovu (nejen) ve školách.

Válečné reportéry představuje jako lidi, kteří sice pomáhat chtějí, jenže leckdy toho mají už dost. „Já se z oboru cíleně stahuju. Uvědomila jsem si, že jsem máma, že mám zodpovědnost za děti,“ konstatuje mimo jiné další „veteránka“ oboru Tereza Engelová.

Smysl ve své práci vidí ale všichni. „To, co není v médiích, neexistuje. Kdyby z nich zmizela Ukrajina, jako by zmizela tamní válka,“ podotýká mimo jiné Michal Kubal.