RECENZE: V hlavě 2 hledá rovnováhu ve světě rozbouřených pubertálních emocí

Režisér Pete Docter ve spolupráci s Ronniem Del Carmenem přišli s konceptem emocí sídlících v řídicím centru její mysli, odkud jí od ovládacího pultu s velkoplošnou obrazovkou pomáhaly se vypořádat se vzpomínkami a událostmi, jež ji každodenně potkávají.

Vytvořili strukturu, v níž se vnější svět prolíná s tím vnitřním, vzájemně na sebe reagují a akce v jednom z nich vyvolává reakci v tom druhém. Zatímco ve vnějším světě jsme sledovali dospívání dívky na hranici předpubertálního věku, ten vnitřní nám odhaloval svůj řád i tajemství. Poznali jsme, jak vznikají sny, jak se třídí a smazávají vzpomínky, i jak se utváří lidský charakter.

Dětem i dospělým tu bylo nenásilnou, výchovnou formou připomenuto, že pro náš zdravý vývojový růst jsou potřeba všechny emoce. A to nejen ty „příjemné“, protože nás formují a tvoří mapu naší osobnosti. Film pracoval s pěticí z nich, přičemž ten hlavní střet se odehrával mezi Radostí a Smutkem. Strach, Hněv a Znechucení tu plnily funkci převážně zábavnou.

Paleta emocí se zážitky a zkušenostmi se pro Riley stávala plastičtější, a i emoce musely dozrát nebo dospět, aby se to podařilo i jejich nositelce. Každá z těchto emocí přitom svým tvarem i barvou vyjadřovala nějakou asociaci, vlastnost či charakteristiku, jež si s nimi spojujeme. Což zas dávalo prostor animátorům, jak si s nimi vyhrát.

Tvůrcům se podařilo vytvořit jednu z nejkomplexnějších pixarovek, na niž díky jejímu psychologickému základu slyšel jak dospělý, tak dětský divák. A i filmová akademie, která ke Zlatému glóbu přidala oscarovou sošku za nejlepší animovaný film roku.

Navázat na takový úspěch není snadné, ale pokračování se to povedlo. Minimálně z hlediska komerčního určitě, protože dvojka s aktuálními tržbami skoro 1,4 miliardy dolarů překonala nejen původní film s tržbami okolo 850 milionů dolarů, ale stala se i nejvýdělečnějším filmem letošního roku. S tržbami přes miliardu a nasazením v létě tak plní podobnou roli jako loni Barbie.

Zda se podařilo navázat i kvalitativně, je otázkou. Z hlediska výtvarného se to daří určitě. Ať už jde o řešení scény, pohybu postav a emocí v jejím rámci, nebo barevně odlišených tvarů a charakterů nových emocí. Z nich vás bude bavit zejména na gauči s mobilem neustále polehávající Nuda, již namluvila francouzská herečka Adèle Exarchopoulosová, známá z filmu Život Adèle. Bělovlasá Nostalgie se zas pravidelně vnucuje na scénu, ale vzhledem k věku ústřední hrdinky trochu předčasně.

Vzpomínky se mění na pestré míčky, lidské podvědomí v unášející proud modré řeky. Vynořují se tu postavy z podvědomí Riley v podobě bojovníka z arkádové videohry a další gagy, které oživují propojení lidského světa s tím vnitřním.

S kontrastem a současně propojením vnějšího a vnitřního světa se tu pracuje podobným způsobem jako minule a tvůrci tento koncept nijak zásadně neposouvají, jen do něho přidávají další emoce, související s věkem teď už teenagerky Riley.

Z původního týmu zůstala spoluautorka a scenáristka Meg LeFauveová, režie se ujal celovečerně debutující Kelsey Mann. Vyprávění dostává opět podobu odyssey po emočním podvědomí hlavní hrdinky. Ve velíně její mysli se rozsvítila kontrolka Puberta a emoce na to musejí nějak reagovat.

Primární emoce, známé z prvního dílu, pod taktovkou Rileyiny největší spojenkyně Radosti dohlíží na nově vytvořený prvek v její mysli, který by se dal označit za jádro osobnosti nebo smysl pro sebe. Jde o soubor vlivů a faktorů, které ovlivňují dívčino přesvědčení a její hodnotové nastavení. Radost se tento mechanismus snaží naplnit pozitivními vjemy a ty negativní odsunout do zadní části její mysli v podobě podvědomí.

Puberta, s přehnanými reakcemi teď už třináctileté Riley, ale v tomto systému začne dělat zmatek. Širší paleta prožívání i sociální interakce způsobí, že se v řídicím centru její mysli objevuje nová pětice emocí. Závist, Nuda, Stud, Nostalgie a především Úzkost, které začnou s těmi původními svádět zápas o přístup k osobnosti Riley.

A to v momentě, kdy má nastoupit na střední školu, kde se chce dobře zapsat. Posloužit by k tomu mělo víkendové hokejové soustředění, na něž odjíždí se svými dvěma nejlepšími kamarádkami a od něhož očekává, že by jí mělo pomoci kvalifikovat se do školního hokejového týmu. Když se cestou na něj dozví, že kamarádky Bree a Grace budou chodit na jinou střední školu, Úzkost napřímí všechny své páky na to, aby Riley získala nejen místo v týmu, ale i nové přátele. I za cenu ztráty těch starých.

Sledujeme tak podobný model vyprávění jako v jedničce, kdy jen roli Smutku přebírá manipulativní Úzkost. Ta se snaží mít situace pod kontrolou, ale svou predikcí katastrofických scénářů je jen zhoršuje. S Radostí a ostatními původními emocemi, kterým ve vyhnanství ponechala úlohu potlačených emocí, svádí zápas o dívčinu duši, z něhož ale plyne stejné ponaučení jako minule. Že každá emoce je hodnotná a potřebná pro schopnost přijímat sebe sama.

Minule se Riley vyrovnávala se smutkem dotýkajícím se jejích vzpomínek, teď se musí popasovat s nejistotou z budoucnosti. Psychologické prožívání odpovídá věku hrdinky a hledání křehké rovnováhy mezi pocity euforie a sklíčenosti z vlastních pochybností.

Že namísto prohlubování charakteristiky již představených emocí dochází spíše k tomu, že nové emoce kopírují funkce těch původních, je daní za to, že Pixar jede na jistotu a snaží se zopakovat to, co minule fungovalo. Činí tak způsobem, při němž počítá se spoluprožíváním dospívajícího publika, nacházejícího zde zrcadlení svých pocitů. Tak důvěrně známých i tomu dospělému.