RECENZE: Úplně neznámý Bob Dylan je geniálním cizincem ve světě folku

„Jsi Bůh, Bobe? Kolikrát ti to mám říkat? Ano!“ Je ale ve skutečnosti Bob Dylan všemohoucím, nebo ho na pomyslný Olymp staví unešené davy a peněz chtiví producenti? V očekávání další filmové biografie podobné Rocketmanovi nebo Bohemian Rhapsody se režisér James Mangold staví na protest a nabízí snímek o Dylanovi v duchu jeho osobnosti.

V bezmála dvou a půl hodinách sice zahrne diváka ikonickými písněmi z prvních let autorovy tvorby, více však ukazuje na idealistický obraz hrdiny, který téměř neodkládá kytaru, chrlí jeden text za druhým a vše okolo ho prakticky nezajímá.

Asi v polovině filmu, kdy se talentem obdařený introvert stává naoko trucujícím frajírkem s brýlemi a aurou nesmrtelnosti, je Dylan doslova donucen zahrát na privátní oslavě a vysloví přání, že by chtěl být někým jiným. Nedokáže však říct kým. Jen zkrátka nechce plnit očekávání druhých.

Celou scénu završí dialog s jeho dámským doprovodem, který perfektně vystihuje leitmotiv filmu. Jeho přítelkyně mu vyzná lásku a zeptá se ho, zda ho její city děsí. Zpěvák odpoví, že ano, protože se prý právě poznali.

I ona má Dylana za Boha stejně jako fanoušci na festivalech, méně úspěšní hudebníci a lidé, kteří z hudby dělají továrnu na peníze. Nikdo z nich ho ale doopravdy nezná. Většinu filmu o své identitě pochybuje zpěvák sám.

Fráze „úplně neznámý“ je v tomto případě víc než jen výňatek z textu Like a Rolling Stone. Je to odkaz na osobní izolaci a nahrává motivu, který se táhne snímkem. V momentě, kdy svět poznává genialitu Boba Dylana, si ho zároveň přivlastňuje. A to on nedopustí.

Timothée Chalamet ztvárnil jednoho z nejvlivnějších autorů v historii se šarmem, ale také s nutným distancem od zavedených pořádků. Sám zpívá všechny písně a jako tápající rebel výborně předkládá lásku k hudbě v prosté a kontrolované podobě.

Nesnaží se být excentrický, jako by chtěl dát prostor tématu a postavě samotné spíše než výkonu v roli, za jaké se v posledních letech sbírají Oscary ve velkém.

Zdatně mu sekundují Elle Fanningová (Sylvie Russoová), která asi nejvíc nastavuje zrcadlo jeho veřejnému obrazu, a Monica Barbaroová, jejíž Joan Baezová je nejen milostným zájmem z branže, ale i ztělesněním spolupráce s pro Dylana neslučitelným řádem věcí ve světě muziky.

Pete Seeger Edwarda Nortona potom slouží jako tichý mentor, který osciluje mezi pochopením pro Dylanův postoj a loajalitou k průmyslu a folkové komunitě především.

Mangold mistrně vystihl boj, touhu po změně a hledání cesty, kterou možná Dylan dosud nenalezl. Hudebníkův odboj graduje s přechodem k elektrické kytaře a výraznou vzpourou, která by klidně mohla vést ke konci jeho kariéry.

Filmový Bob Dylan v té chvíli znovu odmítá vůli lidu. Už si nechce pouštět pod kůži onoho cizince, který zpívá jeho hlasem a nosí povědomý oděv. S tichým souhlasem od Johnnyho Cashe jde přes mrtvoly a nenucenou genialitu si nechává na svá alba.

V rámci finále newportského festivalu je středem karnevalu, ale nikoli v roli klauna. Epilog Úplně neznámého potom připomíná, kde je gros jeho umělecké duše. Dylan naposledy navštěvuje svůj vzor a následně se na motorce mimo jiné vypravuje najít odpověď na otázku: „Jak dlouho budou někteří lidé existovat, než jim bude dopřána svoboda?“

Odpověď, můj příteli, snad poletuje někde ve větru.