RECENZE: Trojúhelník smutku. Satira jako břitva se spoustou humoru

Tentokrát Östlund, který patří k nejchytřejším i nejmistrnějším evropským scenáristům a režisérům, natočil břitkou, trefnou a vtipnou satiru na současný svět. Nešetří přitom ty odporně bohaté a zhýralé, ale ani ty, kteří jim s vidinou tučného spropitného otrocky slouží.

S lehce odtažitým nadhledem se trefuje do hodnotových žebříčků, do pokrytectví všech vrstev i do ideologií napříč spektrem a předkládá naprosto originální portrét jednadvacátého století.

Film je rozdělen do tří kapitol. V té první poznáváme modela Carla (Harris Dickinson) a influencerku Yayu (Charlbi Deanová, která krátce po premiéře filmu nečekaně zemřela). Oba jsou sice díky svým dokonalým tělům na výsluní pozornosti, ale jejich životní úroveň je stručně charakterizována zamítnutou platební kartou a hádkou o to, kdo zaplatí večeři.

Druhá část je stěžejní, odehrává se na luxusní výletní lodi a ze všech tří kapitol je nejzábavnější. Právě na té lodi dostanou Carl a Yaya pozvání mezi odporně bohatou smetánku. Jsou tam obchodníci se zbraněmi, miliardáři a všichni se svým bohatstvím nenuceně chlubí.

Korunu tomu nasadí kouzelný pár starých lidí, který zbohatl na výrobě zbraní. Když se k lodi přiblíží piráti a hodí na palubu granát, stařenka ho vezme do ruky a obrátí se na svého muže se slovy: „Oh, Winstone, není to jeden z těch našich?“

V podpalubí se činí celé zástupy kuchařů a kuchařek, číšníků, členů ochranky, uklízeček, zkrátka všech, kdo jsou připraveni splnit pánům nahoře každičké přání. Jen kapitána lodi (Woody Harrelson) velmi dlouho nevidíme, protože se kdesi zcela ožralý válí. Vstupuje na scénu až ve chvíli dokonalé a patřičně drahé večeře, jejímž je hostitelem, a spolu s ním přichází i vrcholná půlhodina celého filmu.

Když loď zasáhne nečekaná událost, jachta se začne zlověstně houpat. Večeře však pokračuje, všichni s úsměvem těch, jimž sebevědomí jistí zlatá karta, konzumují dál. A záhy se dostaví peklo. Všechno to lákavě krásné na mísách a talířích se začne míchat s již snědeným a vyzvraceným.

V úchvatné scéně, jíž vévodí zvratky a fekálie a kde už je po chvíli úplně jedno, kolik má kdo milionů, dokazuje Östlund všechny své režijní dovednosti včetně brilantního střihu a fantastické hudby.

Minutu za minutou je scéna vtipnější, absurdnější, postavy směšnější. Östlund své hrdiny ponižuje nejvíc, jak je možné. Jen kapitán a ruský magnát, obchodník s hnojivy (Zlatko Burič), mají tak odolné vnitřnosti, že uprostřed toho všeho vedou vášnivou debatu o Marxovi, kapitalismu a socialismu.

Jejich nesmírně vtipná a bizarní politická debata je doslova smrští scenáristických nápadů.

Třetí kapitola se pak odehrává na opuštěném ostrově, kam moře vyplaví ty, kteří přežili katastrofu. A v jediné větě, kterou pronese vrchní uklízečka záchodů, Östlund prozradí, o čem bude jeho film dál. Uklízečka je jediná, kdo umí rozdělat oheň a lovit ryby. A umí toho využít stejně dobře jako mocní a bohatí, dokud byli „nahoře“.

Finále je trochu slabší, Östlund jako by všechny nápady vystřílel trochu předčasně, právě v oné úvodní scéně třetí kapitoly. Pořád ale jde o jeden z nejlepších filmů roku, který určitě stojí za vidění.

Dodejme ještě, že název filmu je termín ze světa módy. Označuje se jím vráska mezi obočím, která se sice věkem prohlubuje, ale lehký botox ji prý spraví.