RECENZE: Tim Burton v pokračování Beetlejuice nachází někdejší energii a nápaditost

Film vyprávěl o nesnadném soužití manželů, z nichž se po autonehodě stali duchové, s novými nájemníky v jejich domě. Jednoduchá hříčka se zaskvěla nejen výstředním bio-exorcistou v podání Michaela Keatona, gotickou dcerou s tváří Winony Ryderové, ale i svou dadaistickou rozjíveností, morbidním černým humorem a kombinací hraného a animovaného filmu.

Z hlediska Burtonovy filmografie nešlo o jeho vrcholný počin, ty bych hledal v dvojici jeho batmanovských adaptací, Střihorukém Edwardovi nebo Edu Woodovi. Je v něm ale přesně to, co máme na jeho filmech rádi a co jsme v nich v posledním více jak desetiletí, od sterilní disneyovské Alenky v říši divů, postrádali. Energii, zápal, nové nápady.

Z Burtona se stal rutinér a z jeho snímků stylistická cvičení na téma nejčastěji používané trademarky v jeho vlastní tvorbě. Před dvěma lety ale netflixovským seriálovým hitem Wednesday ukázal, že se nechce spokojit s pozicí řemeslníka v disneyovské továrně na sny a že si kritiku na hraného Dumba vzal k srdci.

V Beetlejuice Beetlejuice se vrací v tvůrčí kondici, z níž je cítit, že ho tahle látka i lidé, s nimiž na ní dělal, baví. A nás zas tato konfrontace smrtelníků se záhrobím, která je komická, tragická i poetická zároveň.

Tím, že v ní dochází k prolnutí světa živých a mrtvých, smrt se nejeví jako záležitost smutná a definitivní, ale taková, k níž se dá přistoupit s nadsázkou, zbavující nás strachu z ní.

Posmrtný svět tu dostává větší prostor než v jedničce, a to i co do jeho výtvarného prokreslení. Režisér operuje se stomilionovým rozpočtem, tedy asi sedmkrát vyšším než v případě jeho debutu, což mu umožňuje vyhrát si s jeho zákoutími a obyvateli.

Zůstává přitom věrný stop-motion animaci, kterou kombinuje s praktickými efekty i digitálními triky, které ale nepůsobí sterilně.

Masky a kostýmy postav, včetně těch ze zásvětí, odrážejí jejich osobitost, často i osud. To je případ jak otce Astrid Richarda, jejího dědečka Charlese, z něhož po napadení žralokem zůstalo torzo nebo frankensteinovsky sešité exmanželky Beetlejuice Dolores.

Burton si hraje s vizuálními odkazy na Dunu i italské horory 60. let režiséra Maria Bavy ve vyváženém žánrovém mixu brakové hororové podivnosti s dadaistickým humorem, groteskními scénami jak vystřiženými z crazy komedií a závěrečnou muzikálovou tečkou v kostele, kterou celé to sebeironické představení s vykrádáním prvků z původního filmu graduje.

Burton se snaží uspokojit jak nostalgiky přísahající na originál, tak přitáhnout pozornost nové generace diváků obsazením Jenny Ortegy ze seriálu Wednesday, z něhož mu byla nápomocna i dvojice scenáristů Alfred Gough a Miles Millar.

Zmíněná dvojice splétá vyprávění z více dějových linek než v jedničce a dává nám více nahlédnout do zásvětí. Tam se seznamujeme jak s Dolores (Monica Bellucciová), a tím blíže i s Beetlejuiceovou minulostí, tak i s někdejším béčkovým hercem (Willem Dafoe), který v záhrobí pokračuje ve své šarži drsného noirového detektiva.

Démonická Dolores vysává ze svých obětí duši a nechává z nich na zemi zbylé hromádky kůže. A jde po krku svému bývalému. Bez obou postav by se vyprávění asi obešlo, ale obě ho současně zpestřují svým parodickým nadhledem.

V lidském světě se objevují také nové postavy. Producent a partner Lydie Rory (Justin Theroux), teenager ze sousedství Jeremy, s nímž naváže kontakt Astrid, aniž by tušila, jaké jsou jeho pravé záměry a samozřejmě dcera Lydie Astrid (Jenna Ortega), pobývající v internátní škole.

Astrid, spolu se svou matkou (Winona Ryderová), která má duchařský pořad v televizi, a excentrickou nevlastní babičkou Delií (Catherine O'Hara), jež rozvíjí své performance, tvoří třígenerační rodinný pilíř vyprávění. Postavený na odcizení matky a dcery, tedy na podobném modelu jako v případě jedničky.

Rozjezd je trochu pomalejší a chvíli trvá, než se všechny postavy sejdou na pohřbu dědečka Astrid. A když se tato ocitne v ohrožení, nezbývá její matce než přivolat na pomoc starého známého. I s vědomím toho, jakou protislužbu za to bude chtít.

Astrid přitom poznává svět své matky, k němuž se stavěla od začátku skepticky, a tím i sebe sama. Její představitelka jako by své filmové mámě z oka vypadla, podobné jsou si ve své základní charakteristice.

S manickou energií se role Beetlejuice zmocňuje třiasedmdesátiletý Michael Keaton, který v černobílém saku a zelené paruce dokáže být odpudivý i dojemný zároveň. Třeba když se snaží získat srdce jeho vyvolené hraním osmdesátkového cajdáku. A co v závěru rozjede za choreografickou sestavu na píseň MacArthur Park, vám spolehlivě vykouzlí blažený úsměv na tváři.

Stejně jako tenhle Burtonův návrat ke kořenům, který vládne obdobnou energií, ztřeštěnými nápady a gagy, vizuální estetikou, morbidním humorem i přepáleným stylem jako originál. A i když od něho uteklo už šestatřicet let, v záhrobí se zjevně tyto časové prodlevy smazávají. Ku prospěchu vnímání jeho propojenosti se světem lidským.