RECENZE: Teorie všeho ve stylově vytříbených černobílých obrazech ohledává vnímanou realitu

Film vznikl v německo-rakousko- švýcarské koprodukci a loni v září se objevil v hlavní soutěži benátského festivalu. Na mezinárodním festivalu fantastických filmů Stiges obdržel cenu kritiky a při předávání Německých filmových cen z šesti nominací tři proměnil ve vítězství. V kategoriích kamera, scénografie a vizuální efekty, které naznačují, kde vězí jeho hlavní přednosti.

Je jím určitě jeho vizuální stránka. Černobílý širokoúhlý obraz kameramana Rolanda Stupricha nás vtahuje do horského prostředí, jemuž posloužily jako lokace rakouské a německé přírodní scenérie. V nich se nachází i hotel, kde se děj odehrává.

Kamera hypnotickým způsobem toto prostředí ohledává i umocňuje jeho majestátnost. Za doprovodu burácejícího, náladotvorného hudebního doprovodu si hraje s kontrastem světla a stínu i úhly kamery coby různými podobami a fázemi vývoje kinematografie v její černobílé podobě.

Expresionismus se tu potkává s noir filmem, žánr mysteriózního thrilleru s melodramatem a sci-fi. Najdeme tu i prvky detektivky, hororu nebo konspiračního thrilleru.

Německý režisér a spoluscenárista filmu Timm Kröger eklekticky mezi těmito žánry bruslí, stejně jako mezi inspiračními zdroji, sloužícími jako reference k dílům Fritze Langa, Leni Riefenstahlové, Orsona Wellese, Alfreda Hitchcocka nebo Davida Lynche.

Ostré, dramatické svícení i použité úhly kamery naznačují, že se tu schyluje k něčemu tajemnému či rovnou zlověstnému. A také že ano. Filmové vyprávění po barevném prologu z roku 1974, který nám v talk show představí člověka, jenž se ukáže být jeho ústředním protagonistou, se vrací v čase a odlišné barevné tonalitě o dvanáct let zpět.

Na fyzikální kongres ve švýcarských Alpách míří ve společnosti vedoucího své doktorandské práce mladý vědec Johannes Leinert (Jan Bülow). Íránský vědec, který tu měl odhalit převratnou teorii kvantové mechaniky, se ale zatím nedostavil, a tak si jeho kolegové krátí čas lyžováním a společenským potkáváním.

Je tu přítomen i německý profesor Blumberg (Gottfried Breitfuss), který Johannesovi na rozdíl od jeho školitele Strathena (Hanns Zischler) věří ohledně tématu jeho dizertační práce, v níž se snaží dokázat existenci paralelních světů.

Od soustředění na její další rozpracování Johannese odvádí přítomnost jazzové pianistky Karin (Olivia Rossová), vystupující v hotelu. Po jejich seznámení a intimním sblížení je překvapen, jak moc věcí ví o jeho životě, včetně těch zasutých.

Pianistka ale náhle zmizí, je nalezen mrtvý jeden z hostů kongresu, na obloze se objevují divná uskupení mraků a z podzemních prostorů pod horou je slyšet záhadné dunění. Jak to spolu souvisí? Dvojice scenáristů nám ve vyprávění nechává vodítka, ale po většinu času nás při objasňování nevysvětlitelných záhad vodí slepými uličkami, pohrávajícími si s percepcí reality.

Přesně v souladu s tématem Johannesovy dizertace. Vnímání reality se tu přizpůsobuje poznatkům moderní fyziky, ale ještě víc vnitřnímu stavu mysli aspirujícího vědce. Tvůrci tak s konceptem multivesmíru zacházejí jinak než marvelovské filmy, které ho používají jako atraktivní věšák na akční scény.

Míří za pomocí něj do duše jedince, stravovaného různými strachy a traumaty, včetně těch válečných a studenoválečných, jež mají kolektivní charakter. Zároveň pomocí něj kladou otázky existenciální po smyslu a naplnění života. Na to, zda se Johannesovi podařilo naplnit ten jeho, dává odpověď až příliš doslovný epilog s využitím vševědoucího vypravěče.

Potenciál, který měl, narazil na ochotu vědecké obce akceptovat jeho zjištění, stejně jako na jeho vlastní posedlosti. Podobné je to i s tímto stylisticky vytříbeným filmem, jenž si vás podmaní svou černobílou estetikou a postupným budováním napětí, o něco méně už tím, jak pracuje s návnadami určenými k vyřešení záhady, která se tu rozehrála.