RECENZE: Sůl do rány britské smetánky. Saltburn navazuje na trend vynalézavé společenské kritiky

Přes atmosféru „domu hrůzy“ po barevnou plejádu vyšinutých charakterů po šokující obrazy a manipulace v rámci hmatatelné obsese nejen privilegii a penězi.

Průvodcem v sídle pýchy aristokracie je oxfordský student a outsider Oliver Quick (Barry Keoghan), který se dostane do přízně atraktivního synka rodiny Cattonových Felixe (Jacob Elordi). Oliver je Felixem přímo posedlý, a proto neváhá a po několika měsících přátelství přijímá pozvání, aby strávil nějaký čas v Saltburnu.

S prvním zaskřípěním železné brány je jasné, že Felixův domov bude pro mladíka z rozvrácené rodiny a společenské spodiny velkým kulturním šokem.

Fennellová ždímá atmosféru i bizarní manýry rodiny a jejich přátel. A to včetně poněkud nevyužitého camea Carey Mulliganové. Oliver je stále poblouzněný Felixem a chodí po sídle jak v říši divů. Film tak diváka dostává tam, kde ho potřebuje mít.

Obvykle se dle tradičního narativu povedená rodinka pokusí nic netušícího návštěvníka zabít, sníst nebo mu odhalit špičaté zuby. Nic takového však nenastává, a zatímco se Oliver přesvědčuje o tom, že místo u stolu zdaleka nemá jisté, začíná se vyjasňovat, kdo hraje druhé housle. Na upírskou tematiku nakonec i částečně dochází, ne však v očekávané podobě.

Snímek skvěle dávkuje suchý humor a nezapomíná na všudypřítomné napětí mezi Oliverem a Felixem. V rozvíjejícím se příběhu je jejich vztah zdánlivě upozaděn, stále však hraje klíčovou roli.

Motivuje Olivera a pohání kupředu jeho činy. Moment překvapení ať už předvídatelný, nebo ne, pak funguje a vydrží až do závěrečných titulků. Saltburn navíc skvěle vypadá. Od kostýmů a propracované scény (bludiště s minotaurem nebo zahrada před domem) přes kameru Linuse Sandgrena až po parohy na hlavě hlavního hrdiny.

Ústřední herecká dvojice Barry Keoghan a Jacob Elordi umně pracuje se vzájemnou chemií a po vzoru snímku Dej mi své jméno Lucy Guadagnina vytváří dojem letního románku, který platonicky létá v horkém slunci a na oko pohodové atmosféře. Misky vah se pak naklánějí k mistrovství Keoghana (který je v Hollywoodu žhavým zbožím) v momentech, kdy otáčí hru ve svůj prospěch a jeho Jekyll se proměňuje v Hydea.

Výborně obsazená je ale celá rodina včetně Felixových rodičů Rosamund Pikeové a Richarda E. Granta nebo Venetiy a Farleigho v podání Alison Oliverové a Archieho Madekweho. Ačkoliv Americká akademie Saltburn v rámci nominací prakticky přehlédla, Zlaté glóby měli šanci získat alespoň Keoghan a Pikeová.

Jedinou vadou na kráse může být snad jen Oliverův lehce naivní plán, který se vyplní do posledního puntíku, a tím se stává téměř neuvěřitelným. Nabízí se však i verze, že výsledek pro něj nemá význam, což by postavě dodalo logický rozměr a trefně doplnilo psychologický profil.

Závěr filmu v každém případě zručně rozplétá různé podoby obsese a sobectví, které si vybírají daň na jiných. V tomto případě na těch mocných. Tradiční model zlé zámožné rodiny zůstává jako karikatura na britskou šlechtu na přelomu milénia a pan Hyde mezitím drancuje vše, co mu přijde do cesty.

Keoghanův vítězný tanec pak metaforicky zakončuje prýštění modré krve. Čistě prakticky navíc může směle kandidovat na to, aby sesadil premiéra Hugha Granta z vrchní pozice v žebříčku nejlepších filmových tanců jednadvacátého století.