RECENZE: Stínohra. Silný příběh, jen příliš temné ztvárnění

Bradáčová napsala na základě skutečných událostí fiktivní scénář – a propracovala ho velmi důkladně a uvěřitelně. Hlavní hrdina, záchranář Jan, se dostal do těžké, extrémní situace. Žena, kterou se právě chystal opustit, se stala obětí vraždy a Jan má mnoho důvodů cítit svůj podíl viny, protože ji možná mohl zachránit.

Ještě horší je však nedokonalost spravedlnosti, která nenachází pro vraždu dost přímých důkazů, a pachatel velmi pravděpodobně odejde od soudu s nižším trestem, než by zasloužil. Když se Jan po čase setká s dalším násilím, v institucionální spravedlnost už nevěří, a bere ji do vlastních rukou.

Ústřední osa filmu je přehledná. Dobře propracovaná je i vedlejší linie Janova kamaráda Michala, který ve své boxerně poskytuje lidem šanci vyrovnat se pomocí drsného sportu s démony, které je sužují, a odstartovat jejich život znovu a jinak.

Režisér Bebjak vložil do Stínohry zkušenosti získané z oceněného filmu Čára (Cena za nejlepší režii na MFF Karlovy Vary 2017), úspěšné Zprávy i z televizních sérií Mordparta, Herec nebo Devadesátky. Natočil ji jako velmi tělesný film. V dlouhých záběrech se soustředí na fyzické detaily i při vyjadřování velmi niterných situací, mezi nimiž ta, kdy se Jan dozví o smrti své ženy, patří k nejsilnějším.

Vede herce, na prvním místě Milana Ondríka v hlavní roli, k velmi intenzivnímu vyjadřování emocí prostřednictvím boxu, vzteklé rvačky nebo naopak prostého uchopení ženina vlasu jako připomínky jejich někdejšího vztahu.

Herci tento přístup beze zbytku přijali a doslova potí krev a slzy. Ondrík jako Jan je skvělý, výborný výkon podávají Hynek Čermák v roli jeho kamaráda a majitele boxerny Michala, Vladimír Javorský coby vyšetřovatel, Leona Skleničková jako dívka, která skoro nikoho na světě nemá, ale přece má naději. Je zřejmé, že všichni filmu odevzdali maximum svých talentů.

Přesto se stalo to, co je v kinematografii dost výjimečné. Realizace, jakkoli záměrná a profesionálně zvládnutá, zaostává za scénářem. Stínohře totiž škodí celková atmosféra včetně zvolených lokací. Všechno se odehrává v temných, špinavě působících oprýskaných prostředích, ať jsou to podchody, byty, nemocnice, nebo boxerna, za deště nebo alespoň zlověstných mraků. Podtrhuje to agresivně působící hudba, která až příliš často opakuje ústřední motiv.

Jakkoli jsou postavy napsány nejednoznačně, každá má své dobré i horší stránky, v důsledku celkové atmosféry není žádná z nich tou, kterou by měl divák vysloveně rád. Je to škoda, protože to ubírá Stínohře na věrohodnosti. Svět, v němž žijeme, není tak jednoznačně temný, špinavý ani oprýskaný, přesto se v něm to, o čem film vypráví, děje a nejspíš vždycky bude dít. I za plného slunce.

Hodnocení 70 %