RECENZE: Štěstí a dobro všem vyjevuje frustraci a radikalismus postsovětské éry v Rusku

Hlavním představitelem je Vitalij Pansjuk, narozený v roce 1971. Muž žijící v Novosibirsku, kde na tamní Novosibirské technické univerzitě vystudoval fyziku.

Předtím studoval i filozofii, ale nyní se živí příležitostnými manuálními pracemi. I o nich referuje ve svém videoblogu, který ale nemá výraznější zásah na sociálních sítích.

Počítá se v řádech desítek nebo nižších stovek zhlédnutí, ale poměrně dobře odráží stav mysli Vitalije a potažmo poměrů v Rusku. Vitalij v některých z příspěvků kritizuje byrokratické poměry a to, v čem systém dle něj nefunguje. Ve městě, kde žije, třeba na příkladu kanalizace.

Činí tak z pozice naštvaného občana, který přišel o byt, protože nebyl schopen splácet hypotéku. V této záležitosti se obrátil dopisem a poté i protestním transparentem na samotného Putina, což je způsob vnímání vládce jako tatíčka cara, který řeší jednotlivé problémy.

Tvůrčí štáb režiséra Filipa Remundy, kameramana Jakuba Halouska a zvukaře Michala Gábora Vitalije sledoval v průběhu let 2016 až 2024. V historickém kontextu, který se tu připomíná, tedy po anexi Krymu, vraždě Borise Němcova a se začátkem války na Ukrajině.

Na všechny tyto milníky Vitalij reaguje. Třeba když na pozvání přátel z radikální organizace SERB (Ruské osvoboditelské hnutí) přijíždí do Moskvy a na mostě, kde byl zastřelen Němcov, se setkávají s osmdesátiletou paní, která si tu připomíná jeho památku.

Ničení jeho improvizovaného pomníčku je doprovázeno nadáváním na liberály i fyzickou konfrontací. Se členy stejné organizace se vydává Putinovu agresi na Ukrajinu podpořit do zamrzlé řeky, protože je vytrvalostní plavec a otužilec.

Jeho politické názory na jedné straně kopírují ruskou propagandu a současně ji překračují k mnohem většímu radikalismu. Ten vychází z jeho sociální situace. Vitalij cituje Kim Ir-sena a chválí severokorejský režim, ten ruský pak na jedné straně označuje za nejsvobodnější na světě, ale současně upozorňuje i na jeho nelítostnou kapitalistickou podstatu.

Jeho uvažování se jeví jako rozporuplné nebo nekonzistentní, ale odvíjí se jen v podobné trajektorii, kterou známe i u domácích nostalgiků po komunistických časech. Vitalij rozpadem Sovětského svazu přišel o jistoty i vlastní důstojnost. Měl prestižní práci, kde bydlet a najednou se ocitl na periferii společenského zájmu.

Viní z toho Západ, který v jeho zemi způsobil rozvrat tradičních hodnot. Oproti svým rodičům, kteří pracovali jako vědci a vůči minulému i současnému režimu jsou nekritičtí, v něm ale přece jen nějaký intelektuální vzdor přetrvává.

Je patrné, že jde o solitéra, který z vlastní podstaty nemůže být zcela konformní s žádným režimem. Asi i proto si ho Filip Remunda vybral jako objekt pozorování, na základě něhož se chce dobrat k nějakým obecnějším společenským, politickým nebo i psychologickým přesahům a výpovědím o podstatě ruské duše a jejího vztahování se k okolnímu světu.

Rozhovory Vitalije s jeho matkou nevyjevují jen jeho politické názory, ale vypovídají hodně i o jeho osobnostním nastavení. Za jeho potřebou se rvát vidí to, že se s ním nemazlila a neuměla mu dát najevo svou lásku.

Vitalij tuto její freudovštinu odmítá, ale při pohledu na něj si říkáme, proč původně jaderný fyzik bydlí v kutlochu se psem a mezi jeho největší záliby vedle pobytu v ledové vodě patří bitky s jeho kamarádem.

Vitalijovi chybí pár zubů a působí hrubě, pořád naštvaně. Jako by měl v sobě nějaký nervní tik, který mu nedovolí chvíli spočinout v klidu. A také být šťastný. Najde si manželku, psychiatričku, ale nežije s ní ve společné domácnosti.

Radši se noří do zamrzlé vody a prostřednictvím videoblogu vyjevuje své čím dál radikálnější názory.

Kombinací použitých záběrů z něj, kdy sledujícím vždy přeje ono štěstí a dobro všem, s observačním pozorováním jeho osoby a zasazením Vitalije do mrazivých sibiřských exteriérů i postsovětské panelákové výstavby, vznikl portrét jedince, jehož frustraci a deziluzi režim, jehož je součástí, umně zneužívá pro své cíle.