RECENZE: Stepfordské paničky 2.0? Film Společník do debaty o umělé inteligenci čerstvý vítr nevnáší

Počáteční scéna dává tušit silný předobraz, který se stává kamenem úrazu tohoto potenciálně skvělého snímku.

Zmíněná protagonistka jménem Iris se skvostně oděná i nalíčená prochází s nákupním vozíkem uličkami zářivé samoobsluhy. Idylickou sekvenci však kazí dívčin znepokojivě nepřítomný výraz a mechanické pohyby.

Společník takovým výjevem otvírá děj. Filmová adaptace novely Stepfordské paničky z pera Iry Levina, respektive její původní verze z roku 1975 v režii Bryana Forbese, se jím uzavírá. Ačkoli o této zřetelné narážce a zároveň indicii zápletky skoupá anotace novinky mlčí, tvůrce hned zkraje příběhu připravuje publikum o překvapení.

Do nohy se nicméně střílí i tím, že v prvním hrdinčině monologu bez obalu prozradí, jak to celé skončí. Dílo by se ale ještě dalo zachránit. Diváci sice znají odpověď na otázku, co se stalo, ale nevědí, proč tomu tak je.

Hancockovi se do jisté míry daří jejich zájem udržet poměrně zábavným pojetím otřepaného motivu, totiž jak by to vypadalo, kdyby lidi přemohla umělá inteligence.

Rozehrává hru plnou násilí a manipulace, na nichž jsou tvůrcovou perspektivou založeny veškeré milostné, v tomto případě rovněž lidsko-robotické vztahy.

Otěže drží Sophie Thatcherová v hlavní úloze, jež si herecky výtečně poradila s oběma polohami. Mezi svým digitálním a člověčím já přepíná naprosto přirozeně.

Jenže v realitě určované překotným vývojem AI nějakých pár let, neřku-li dekád, existujeme. Vyvstává tudíž spíš dotaz, proč omílanou problematiku znovu a znovu vytěžovat, pokud autor nevnese čerstvý vítr do trochu zatuchlé debaty.

Společník v tomto směru rozhodně není inovativní. Za vzor si vedle Levinova knižního hororu očividně zvolil televizní sci-fi antologii Černé zrcadlo, jež se soustavně zabývá technologickými hrozbami blízké budoucnosti. Půjčuje si z ní utopickou estetiku a náčrty vedlejších postav, mezi nimiž figuruje dnes snad už povinně zařazený pár gayů.

Ve filmu lze také vnímat poněkud vykalkulované najetí na feminní vlnu, jež se nyní prohání kinematografií, velmi výrazně třeba v Chudáčcích režiséra Jorgose Lanthimose, i hudbou, jak dokládají kupříkladu písňové texty popové hvězdy Billie Eilish.

Jejich sarkasmu a výstižnosti ovšem zdaleka nedosahuje. Na plátno vylévá především krev a situační humor a na víc se nezmůže.