RECENZE: Semínko posvátného fíkovníku ukazuje dusivou svíravost íránského teokratického režimu

Režisér byl v Íránu odsouzen k osmi letům vězení, ze země se mu ale podařilo utéct do Německa, kde snímek dokončil. Cenu v Cannes si tak převzal osobně.

Německá strana, jako jeden z jeho koproducentů, se ho rozhodla vyslat coby svého zástupce do nadcházejícího oscarového klání o nejlepší cizojazyčný film.

Všechny tyto vnější okolnosti zrcadlí, za jakých podmínek filmy v Íránu vznikají. Ilegálně, v domácích podmínkách, nezávisle na státním aparátu, s nímž se režisér Rasoulof už více než patnáct let potýká. Během té doby byl několikrát zatčen a odsouzen za podvracení režimu.

Film Semínko posvátného fíkovníku vznikal v komorních podmínkách, v několika málo interiérech a jedné odlehlé exteriérové lokaci, která poskytla prostor pro až thrillerový ráz závěrečné třetiny vyprávění a zejména pak jeho finále.

Tím, že se děj odehrává vesměs za zavřenými dveřmi bytu ústřední čtyřčlenné rodiny, se posiluje sevřenost takového tvaru a také tíživý dopad vnějších událostí na chod této domácnosti. Mechanismy brutální diktatury pronikají do jejího soukromí a nutí členy rodiny se k nim postavit.

V ulicích Teheránu totiž probíhají nepokoje, jež vyvolala smrt mladé ženy kurdského původu Mahsi Aminiové, která zemřela v důsledku zadržení mravnostní policií kvůli špatně nasazenému hidžábu. Akce protestního hnutí, reagujícího pod heslem Žena, život, svoboda na její smrt i útlak v zemi, se začaly šířit prostřednictvím sociálních sítí po celé zemi, stejně jako brutální represe, jimž byly tyto rebelující mladé ženy vystaveny.

Sympatizují s nimi i dospívající dcery Rezvan (Mahsa Rostamiová) a Sana (Setareh Malekiová) v rodině právníka Imana (Missagh Zareh), který byl po dvacetileté praxi povýšen do pozice vyšetřujícího soudce u Revolučního soudu v Teheránu. A to právě v době, kdy se mu na stole hromadí žádosti na posílání režimu nepohodlných lidí do vězení. Bez zkoumání důkazů, jen úředním rozhodnutím.

Imanovi se tato praxe příčí, ale je na něho vyvíjen nátlak, aby se jí s vidinou dalšího profesního postupu podřídil. Vykonavatel státní moci se tím dostává do morální kolize nejen se svým svědomím, ale i s vlastními dětmi.

Režimní propaganda o demonstracích informuje způsobem, který dobře známe z referování o opozičních aktivitách na sklonku éry komunismu. Rodiče tomu, co slyší z televize, věří, nebo to alespoň předstírají ve snaze uchránit své děti před dopady represí.

Pravdivý obraz o protestech vydávají sociální sítě, které v autoritářských režimech plní funkci svobodného šíření informací. Naráží zde tak na sebe dva světy a konflikt nejen generační, ale i hodnotový. Otec razí tezi, že „svět se změnil, ale Bůh ne“, dcery mají náboženský světonázor spojený hlavně s restrikcemi.

Někde uprostřed stojí jejich matka a oddaná choť Najmeh (Soheila Golestaniová). Snaží se udržet status quo rodinné pospolitosti, ale to se ukáže jako nemožné tváří v tvář státnímu teroru a nutnosti k němu zaujmout postoj.

Skoro tříhodinový film se ve své první polovině věnuje představení jednotlivých členů rodiny a jejich vzájemných vztahů. Do smyšleného děje přitom režisér vkládá autentické záběry z demonstrací, které slouží jako hodnotový katalyzátor, jak se k nim postavit.

Atmosféra v domácnosti i ve společnosti, které se od sebe navzájem odráží, se stává čím dál zlověstnější a paranoidnější. Až tak, že otec do své rodiny začne přenášet metody své práce. A to, když se v jeho domácnosti ztratí služební zbraň a on se ocitne ještě pod větším tlakem, který v něm vyvolá reakci blízkou vlastnostem iránského režimu.

Ony utahující se šrouby zračí dilemata nejen osobní, ale i ta společenská. K dusivé svíravosti, kterou postavy zažívají, používá režisér metaforu s posvátným fíkovníkem z názvu filmu, který obrůstá jiné stromy, až je zcela zadusí.

Paralela k teokratickému režimu, který parazitickým způsobem zneužívá vlastní občany k prosazování svých cílů bez ohledu na jejich potřeby, je tu zcela zjevná. Jak se mu vzepřít, naznačuje možná až příliš doslovný závěr, kdy iniciativu klade do rukou mladé generace.

Kamera dává vyniknout nejjemnějším nuancím výrazů členů rodiny při zachycení rozpadu vzájemných vztahů v důsledku měnící se politické situace. Jejich interakce je energická i emotivní, čemuž jdou naproti uvěřitelné a prožité herecké výkony všech zúčastněných. Silný společenskokritický apel je pak podpořen suverénní filmařinou.