RECENZE: S láskou, Vaše Hilde přichází s romancí z temných časů protinacistického odboje

Pojmenování filmu slovy, jimiž se loučila v dopise se svou matkou a synem, předjímá osobní, až intimní perspektivu, s níž tvůrci na její příběh nahlížejí. Režisér Andreas Dresen a scenáristka Laila Stielerová ji vykreslují jako nenápadnou hrdinku, kterou do okruhu odbojářů přivedla láska.

Hilde (Liv Lisa Friesová) se zamilovala do Hanse Coppiho (Johannes Hegemann), který ji seznámil nejen s ostatními členy skupiny, ale i s aktivitami, které provádí. Hilde se do nich zapojila přirozeně, tak jak jí to velel její smysl pro čest a spravedlnost.

Hilde působí nenápadně, zdrženlivě, ale její síla roste s výzvami, které před ni život klade. Mezi ně patří i mateřství, které jí dodává sílu v její tíživé situaci.

Hilde je zatčena v pokročilém stadiu těhotenství. Ve vězeňském prostředí absolvuje náročný porod a poté má doslova pár měsíců na to, aby svému dítěti dala tolik lásky, z níž bude moci malý Hans čerpat po zbytek života.

Filmové vyprávění začíná jejím zatčením v září roku 1942 a končí popravou v srpnu roku následujícího. Přítomný děj ve vězení se prolíná s tím retrospektivním, jenž se vrací k seznámení Hilde s Hansem. Tím se po částech vyjevuje i zapojení Hilde do odbojových aktivit a to, jaký byl jejich charakter.

Odvíjení příběhu ve dvou časových rovinách je v linii vzpomínek řazeno asociačně. Hilde se nachází v ženské věznici Barnimstrasse a její myšlenky utíkají nelineárně vpřed a vzad k různým momentům jejího vztahu s Hansem. Hlavně k prosluněnému létu roku 1942.

A tak zatímco scény ve vězení působí dusivě a tíživě v neodvratnosti Hildeina osudu, kontrastně k nim ty na svobodě jsou prodchnuty volností a jistou bezstarostností i v panujících časech.

Mladí lidé si i za války vytvářejí svobodný prostor k bytí, kempují u jezera, jezdí na motorce a milují se.

To, jak Hilde prožívá své uvěznění, dokresluje rámování obrazu. Její cela působí stísněně, se zamřížovaným oknem někde v horním rohu. Do malé místnosti proniká studené světlo, zatímco její zrak se upíná k tomu přirozenému dennímu.

To jí zazáří do tváře až ve chvíli, kdy čeká spolu s ostatními odsouzenými na popravu gilotinou. Její průběh je rutinní a o to drtivější v dopadu na nás. Režisér nacistickou mašinérii zobrazuje civilně, bez typických symbolů, jako jsou zfanatizované davy nebo vlajky s hákovými kříži.

Přijetím Hildeiny perspektivy ukazuje ty její proponenty, s nimiž přichází bezprostředně do styku. Je to mladý důstojník, který se k ní při zatčení chová zdvořile. Položí jí ruku na bříško se sdělením, že jeho žena je také těhotná, a při výslechu jí nabídne svačinu.

Porodní sestra, lékařský personál, pastor i bachařka ve vězení, ti všichni se k ní chovají s jistou mírou empatie, nikoliv jako nějaké plakátové zlo. Jsou to vykonavatelé režimu, kteří do plnění svých povinností vnášejí různou míru pochopení nebo odtažitosti k osudům těch, s nimiž přicházejí do styku.

Odbojová činnost členů Rudé kapely spočívá v opisování a roznášení letáků, vysílání rádiových zpráv, informování rodin zajatých vojáků wehrmachtu, kteří skončili v zajetí na východní frontě, nebo třeba sabotáži nacistické propagandistické výstavy prostřednictvím samolepek.

Východoněmecká propaganda této skupině kvůli jejímu komunistickému rázu zajistila takřka mytický status, neodpovídající tak úplně jejím dosaženým cílům. Režisér Andreas Dresen, který se sám narodil v bývalé NDR, tuto glorifikaci vrací zpět na zem. Nestaví jí oslavný pomník, ale ukazuje důležitost jejích akcí z hlediska svědomí německá národa.

Otázka smysluplnosti jejího odporu vyvstává v závěru s komentářem Hanse Coppiho juniora, který sděluje, že jak se dozvěděl v archivech, tak do Sovětského svazu dorazila jen jedna zpráva odvysílaná jeho otcem, a to ještě poměrně neškodná. A že dostal poděkování za zprávu o přežití rodinného příslušníka, kterou poslala jeho matka.

Poselství filmu je přesto zřejmé. Každý má proti nesvobodným, utlačitelským režimům vzdorovat v rámci svých sil a v souladu se svým svědomím. Hrdinství se neměří výsledkem, ale postojem samým. Hilde v podání hvězdy seriálu Babylon Berlín Liv Lisy Friseové toto ztělesňuje.

Je houževnatá, odhodlaná, prověřená tlakem, kterému je vystavena. Film stojí do velké míry na jejím vrstevnatém výkonu, který má jak tělesný, tak intimní rozměr. Když se loučí před popravou se svým dítětem, paleta emocí, které ve filmu rozehrává, graduje.

Její skromné hrdinství nese humanistický odkaz, stejně jako její mateřská tragika. Vyobrazení lásky a odvahy v nejtemnějších dobách lidské historie nás vybízí k zamyšlení nad naší ochotou postavit se jevům, které jako by se z nich vracely.