RECENZE: Rok vdovy připomíná časosběrný dokument

Liška vycházel při psaní scénáře z příběhu Pokorné volně, pozměnil některé rodinné vazby i události, ale těch dvanáct měsíců, jak je prožila hrdinka filmu Petra, zachytil patrně dost věrně. Působí to tak především díky výkonu Pavly Beretové v titulní roli.

Dokázala v Petře přesně vystihnout stav ženy, která se dostala do situace, s níž rozhodně nepočítala, a která ji uvedla do stavu, o němž říkáme, že člověk „jede na setrvačník“. Se skoro tupou odevzdaností řeší den za dnem jen to, co je třeba, na mnoho jiného, dokonce ani na vlastní smutek, nemá většinou síly ani čas.

Týká se to i vztahu s dospívající dcerou, který se zdá být navzdory společně prožívanému trápení spíše narušený než posílený. Petra si jen chvílemi uvědomuje, že se dceři a jejím pocitům nevěnuje tak, jak by dívka, která přišla o milovaného otce, potřebovala.

Nicméně snad i díky tomu, že dceru hraje neteř Pavly Beretové Julie Šoucová, s níž jsou si podle vlastních slov velmi blízké, divák cítí, že ono narušení je dočasné.

Příliš to v onom prvním roce nefunguje ani s tchyní, kterou hraje Zuzana Kronerová rovněž velmi přesně jako matku, jež přišla o syna, a i když to se snachou a vnučkou myslí dobře, trocha sobectví, kterou v sobě má, vyjde na povrch. Přerod titulní postavy z bezradnosti k novému postoji k životu je nejsilnější, citlivě podanou linií filmu.

Ten se ale vedle rodiny bohužel až příliš soustředí na to, že na pozůstalé, kteří danou situaci nečekali a o tom, co v rodině řešil partner, nemají ponětí, není připravena ani státní byrokracie.

Zablokovaný účet a nemožnost nakládat se společným majetkem, dokud neproběhne dlouhé měsíce neřešené dědické řízení, je jen jeden z problémů. Petra se nemůže dostat ani k pitevní zprávě, aby se dozvěděla, na co vlastně manžel zemřel, nemůže přebírat doporučené dopisy, aby se dozvěděla, co je třeba zaplatit, jaké jsou případné pohledávky.

Někteří úředníci by byli ochotní, ale jsou svázáni předpisy, jiní ochotu vyjít vstříc postrádají, a někdo (kouzelná scéna s Klárou Melíškovou) drobný prohřešek i promine. To všechno jsou ale věci, které zažila většina z nás. Film jimi jen dokumentaristickým způsobem zachycuje známé skutečnosti, další přidanou hodnotu v této linii nepřináší.

Scenárista se dopustil i několika velmi nepravděpodobných scén, třeba když Petra uprosí poštovní úřednici, aby jí prozradila alespoň to, ze které instituce doporučené dopisy přišly, a pak se tam nevypraví, což má nemilé následky. Stejně tak například zarazí, když si koupí kosu („na sekačku nemám“) a překvapivě s ní umí zacházet.

Veronika Lišková má za sebou několik úspěšných dokumentů (Danielův svět, Návštěvníci), což ale nepříliš šťastně poznamenalo její první hraný film, který vypadá spíše jako časosběrný dokument. Režisérka si navíc libuje v dlouhých záběrech, které popisují běžné činnosti (vaření kávy) nebo jen ilustrují dialogy. Příliš zdůrazňuje i to, co je zjevné, čímž film pocitově velmi natahuje.

Rok vdovy může být divákům tématem blízký, málokdo nezažil odchod blízkého člověka a vše, co s ním souvisí. Nakolik si to budou chtít diváci připomenout v kině, ukážou příští dny a týdny.