RECENZE: Rodinný poklad, nalezený ve vzájemném pochopení i poznání vlastních kořenů

Režisérku v její tvorbě i veřejném působení formoval osobní zážitek, kdy byla během oslavy svých patnáctých narozenin v Bonnu, kde vyrůstala, napadena neonacisty. Tato zkušenost se odrazila v jejím angažmá v antifašistickém hnutí, jehož aktivistkou je i hrdinka jejího předposledním titulu A zítra celý svět. Ten vznikl, stejně jako její novinka, v německo-francouzské koprodukci.

Pro Rodinný poklad se inspirovala románem australské spisovatelky Lily Brettové Too Many Men, který se stal jedním z bestsellerů přelomu milénia. Jeho autorka v něm zkoumá vztah otce a dcery na pozadí dědictví holocaustu.

V knize je postava dcery Ruth úspěšnou newyorskou podnikatelkou. Ve filmové adaptaci, na níž se Julia von Heinzová podílela i jako spoluscenáristka, je novinářkou, která dělá rozhovory se slavnými osobnostmi. Tedy dělá povolání, kterému se coby hudební publicistka věnovala i Lily Brettová. Její otec Max, přeživší osvětimského koncentračního tábora, posloužil jako předloha pro postavu otce Edka.

Ve filmu ho ztvárňuje britský herec Stephen Fry, jeho tvrdohlavou dceru Ruth pak všestranná americká herečka, režisérka a autorka seriálu Girls Lena Dunhamová, která se stala i jednou z producentek filmu. Inspirován skutečnými událostmi a osobami nás snímek zavádí do postkomunistické reality roku 1991 v Polsku.

Otec a dcera se potkávají na varšavském letišti, kam každý z nich letem z New Yorku dorazil sám. Edek se zpožděním, protože se zapomněl v letištním knihkupectví. Ruth má přesný plán, co chce stihnout navštívit, její svobodomyslný otec zjevně radši improvizuje, takže místo cesty vlakem zvolí taxi, jehož řidič Stefan (Zbigniew Zamachowski) je pak provází na cestě napříč polskými městy.

Rozvedená třicátnice Ruth chce poznat a pochopit minulost svých židovských předků a najít tak vlastní kořeny. Je k tomu vybavena knihami a videokazetami na téma druhé světové války, ale bezprostřední dotek reality v podobě lodžského ghetta nebo tábora v Osvětimi jí chybí.

To její otec, ač jimi prošel, o historii své rodiny moc nemluví. Jeho radostný, požitkářský způsob chápaní nebo možná spíš uchopení života v sobě ale skrývá zjevná bolavá místa. Nedávno ovdověl a to, proč nechává dceřiny otázky bez odpovědí ohledně období před padesáti lety, než se dostal do Ameriky, se také vyjeví.

Pátrání po rodinných kořenech dvojici zavede k poznání jejich vlastní stopy na největší tragédii 20. století. Edek chtěl svou dceru před tímto poznáním uchránit, ale jeho neochota komunikovat o prožitku holocaustu vedla v jejich vztahu jen k tomu, že nebyli schopni mluvit i o dalších tématech týkajících se vztahu otce a dcery.

Edek jí sice láskyplně říká Tykvičko, ale ona si toto oslovení kvůli vnímání vlastní postavy neumí užít. Její asketické dávkování různých zdravých bobulí u snídaně je vyvažováno nočním pojídáním celých tabulek čokolády nebo sáčků s chipsy.

Ruth se trápí stejně jako její otec a jejich cesta se stává prostředkem k pochopení toho druhého, toho nevyřčeného v jejich poutu a tím nalezení cesty k sobě navzájem. Je třeba pochopit zlo historie, aby už se nikdy nemohlo opakovat a stejně tak je třeba se poučit z chyb v komunikaci na mnohem niternější bázi.

Polsko se tu stává zemí jejich původního domova, ale i traumat s ním spojených. Edek se brání prožití toho svého a plány své dcery proto částečně sabotuje, čímž vytváří množství úsměvných i emotivních situací. Vyprávění má tak ráz hořkosladké road movie, jež se skrze odkrývání charakterů, motivací i tajemství ústředních protagonistů dotýká závažných témat jako rozvod, porucha příjmu potravy nebo traumatizující minulost.

Režisérka umí citlivě vybalancovat hranici mezi humorným a dramatickým, tak aby to prvé nezeslabovalo účinek toho druhého. Tím si připravuje i půdu pro dojemné finále, které je sice předvídatelné, ale přesto diváka zasáhne.

Stejně tak je tomu s poselstvím o porozumění historii a potažmo sama sobě. Cesta k němu ve filmu vede přes hotelové pokoje a jejich návštěvníky i servis hostů, návštěvu někdejšího domova Edka a jeho rodiny, který už ale obývají potomci těch, co ho zabrali po nich, čajový servis a zimník, který tu po Edkových předcích zůstal i třeba falešný požární poplach na hotelu.

Každý z těchto střípků posune otce s dcerou dál ve vnímání jejich vztahu i toho, jak jsou definováni svou minulostí. K tomu nejvíc pomůže návštěva někdejšího koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau, po němž se s průvodkyní pohybují na golfovém vozíku a hoteloví zaměstnanci ho označují za muzeum. Pro Edka ale znamená něco mnohem bolestnějšího, vyjádřeného zarostlými koleji transportů smrti.

Režisérka tyto scény natáčela přímo v Osvětimi, k iluzi počátku devadesátých let v Polsku pak velmi napomohl zvolený, záměrně vybledlý barevný filtr, hrubší kvalita obrazu i výběr takových lokací, na nichž se podepsal zub času.

Vane z toho nostalgická atmosféra postkomunistického světa ve východní Evropě. O vážných tématech se tu mluví s nadhledem a ironií, aniž by ale humor oslaboval jejich dramatické vyznění. Děj i vyznění jsou poměrně předvídatelné, ale ústřední herecká dvojice ho dovede naplnit uvěřitelnými emocemi.