RECENZE: Řezníkova nejtvrdší party? Film Na plech je kolotoč fekálií a stereotypů

Dříve sázel autor především na osvědčené gagy o trapnosti ztráty panictví a prvních opileckých zážitcích, které víceméně opsal po vzoru klasiky Prci, prci, prcičky z konce devadesátých let. Ty zasadil do tuzemského, poněkud nuznějšího kontextu.

Ve čtvrtém celovečerním filmu si Pohl ukousl příliš velké sousto. Na plech je po všech směrech ambicióznější počin, už jen od samotného námětu. Staví v něm proti sobě navoněnou bídu korporátního prostředí, kterou dnes ztělesňují někdy raketově rostoucí, byť často prodělečné start-upy, a skutečnou sebranku, totiž vařiče pervitinu.

Do jejich soukolí přichází ztratit iluze pražský dandy Marek (Jan Hofman), jemuž ještě ani nezaschl inkoust na univerzitním diplomu. Firma prodávající podivné pisoáry, do níž právě nastoupil na pozici ekonoma, ho jakožto mladého a perspektivního kádra přesouvá na pobočku do Šluknovského výběžku, kterou má zvelebit.

Na zářnou kariéru to tam ale moc nevypadá, na spořádaný život také ne. Služební byt obdrží v romském ghettu, kde bují drogový byznys, nicméně pořád v malém měřítku.

O jeho růst se má shodou okolností zasadit právě protagonista, který mezi nekalé živly vnese velkoměstskou kulturu a odborné postupy, jež má ze školy čerstvě v paměti.

Výchozí situace není vůbec špatná. Kontrast uhlazenosti s jemně řečeno buranstvím v tomto žánru obvykle nese ovoce. Pohl, jenž k filmu napsal scénář, má navíc očividně co sdělit k širším společenským neduhům, například potížím vězeňského systému nebo přetrvávající chudobě v pohraničí.

Svaté tvůrci není opravdu nic. O konzumaci drog nevypráví jen z dnešního pohledu, ale naznačuje, že s narkomanií měl problémy už císař Rudolf II. Golem se v jeho podání neoživuje šémem, ale šňupnutím do nosu.

To je však pouze pár vrcholů nápaditého humoru ve snímku, který jinak překypuje lacinými a zcela předvídatelnými hláškami o sousedském soužití, vztazích na pracovišti nebo stereotypech o menšinách. Kde k pobavení schází slova, tam nastupují Pohlovy oblíbené exkrementy, jimiž, jak je pro něj příznačné, zrovna nešetří.

Obrazem létají výkaly i zvratky, které po zhlédnutí filmu zůstávají žel bohu tím hlavním, co si z něj divák odnese. A to navzdory dobře rozběhnuté dynamice mezi Hofmanem a neherci Markem Milkem či bratry Oračkovými i skvělým Tomášem Jeřábkem v roli neurvalého manažera.