RECENZE: Režisér Jacques Audiard rozumí současnému světu

Audiard, laureát Zlaté palmy z Cannes 2015 za film Dheephan a Velké ceny za Proroka, ve své novince dokazuje, že navzdory blížící se sedmdesátce pořád rozumí nejen současnému světu, ale i lidem, od nichž ho věkem dělí zhruba čtyřicet let.

K napsání scénáře přizval mnohem mladší, ale už zkušené autorky Léu Mysiusovou (Můj život Cuketky) a Céline Sciammaovou (Ismaelovy přízraky) a natočil černobílou, velmi dynamickou a stylovou sondu do života několika dnešních třicátníků ve čtvrti Les Olympiades, což je třináctý pařížský obvod plný výškových budov ze sedmdesátých let minulého století a mixu lidí nejrůznějších původů a barev.

Inteligentní a vzdělaná poloasiatka Emilie svou práci v call centru nesnáší, ale zůstává v ní nejspíš proto, že nechce žádnou zodpovědnost a z práce chce odcházet s čistou hlavou. Žije v bytě své babičky, která je v domově důchodců, a k mizernému platu si přivydělává pronájmem pokoje.

Její nový podnájemník, černošský středoškolský učitel Camille, ji velmi přitahuje. Po několika žhavých nocích by s ním možná chtěla mít stabilnější vztah, ale jeho víc zajímá vlastní práce, vázat se nechce. Postupně se však sbližuje s Norou, s níž pracuje v realitní kanceláři. Ta zase po nocích videochatuje s cam girl Amber, s níž se seznámila díky vzájemné podobě.

Osudy postav se proplétají, některé motivy jsou až nadbytečné, ale je naprosto přirozeně zjevné, že nikdo ze zúčastněných postav ještě ani ve třetí dekádě života neví tak úplně přesně, jak s ním naložit.

Nicméně jak film pokračuje, už cítí, že v náhodných známostech ani sexu bez hlubších citů jejich budoucnost nejspíš vůbec není.

Audiard staví na práci s herci, na vzájemné chemii svých hrdinů, pro které vybral zatím málo známé, ale o to autentičtěji působící herce. Skvěle pracuje s elektronickou hudbou Erwana Castexe, známého jako Rone, a kamera Paula Guilhauma krásně a s citem snímá nejen černobílou Paříž, ale i erotické scény.

Hodnocení 75 %