RECENZE: Priscillino procitání ze zlaté klece na Gracelandu

Na Elvise Presleyho zde nahlížíme pohledem jeho manažera Toma Parkera, který určuje tok událostí, které jsou nám z jeho života přiblíženy.

Menší pozornost je kvůli této zvolené optice vyprávění ve filmu věnováno období asi deseti let, kdy Elvis po návratu z vojny rozvíjel svou hereckou kariéru a hledal kompromis mezi rodinným životem a tím uměleckým.

A právě tato životní etapa tvoří stěžejní jádro dalšího biografického filmu, jehož titul napovídá, kdo je jeho hlavní protagonistkou. Vznikl podle memoárové knihy z roku 1985, kterou Priscilla napsala spolu se Sandrou Harmonovou.

Tato kniha se dočkala v roce 1988 dvoudílné televizní adaptace pro stanici ABC a nyní ji na filmové plátno přivádí Sofia Coppolová. Ta se poměrně věrně drží její struktury i obsahu a vnáší do filmové podoby akcenty a témata, typické pro její tvorbu.

Podobně jako ve filmech Ztraceno v překladu nebo Marie Antoinetta tu před sebou máme další ženskou hrdinku, která si nemůže stěžovat na materiální nedostatek, ale na ten citový ano.

Ocitla se ve zlaté kleci, zavřená za bránou Elvisova sídla Graceland, kde procitá ze svého teenagerského snu o lásce k vlídnému, citlivému a milujícímu muži, který ji zaujal na večírku v Německu, kde vykonával vojenskou službu.

Oba vzdáleni od domova, po němž se jim stýskalo. Ona jako čtrnáctiletá dcera amerického armádního důstojníka, on coby o deset let starší hvězda, která se těžko vyrovnávala s úmrtím své matky a otcovou novou partnerkou.

Film mapuje příběh jejich lásky. Z pohledu Priscilly (Cailee Spaenyová), která ho v autobiografické knize zpětně a už s kritickým odstupem reflektuje. Sofia Copppolová se drží její optiky, takže na začátku vidíme dychtivou mladou dívku, které pochopitelně lichotí zájem pohledného, staršího a v té době už tak slavného muže.

Obavy rodičů z jejich věkového rozdílu, stejně jako z upřímnosti Elvisových záměrů, nesdílí. Pochybnosti se začnou vkrádat až s jejich odloučením, kdy se Elvis (Jacob Elordi) vrací po skončení vojenské služby do USA.

Ztrácejí dosavadní kontakt, z tisku k ní doléhají zprávy, s kým má mít zrovna románek a ona si myslí, že na ni zapomněl.

Jenže pak stačí jeden telefonát, pozvání do Memphisu a jiskřička je znovu zažehnuta. O rok později se Elvis vyznává z lásky k ní a žádá její rodiče, zda by nemohla žít s jeho otcem a nevlastní matkou v Memphisu. Pod příslibem, že tam dokončí střední školu.

Postupně tak opanovává její prostor a svět, za jehož středobod pak určí sebe. Život v Gracelandu má díky tomu do idylky daleko. Když si chce Priscilla najít brigádu, Elvis je proti. Po návratu z turné nebo natáčení má plnit roli domácí paní, když jí zavolá, chce slyšet okamžitou odezvu.

Požaduje po ní, aby se podřídila jeho vůli, ať už jde o výběr oblečení, účesu a barvy vlasů, nebo třeba líčení. Je v tom něco hitchcockovsky fetišistického, jak si z ní dělá dětskou panenku na hraní. Úhlednou, po níž žádá, aby byla dokonalá, když to situace vyžaduje.

Milostné sblížení do svatby odmítá, když je ale mimo domov, zřejmě se tak zkrátka nedrží. Jejich společný život připomíná party, na níž ale „Baby“ zůstává sedět tak trochu v koutě. Elvis se v domě baví s muzikanty z kapely nebo přáteli a pak se s nimi znovu vydává na turné nebo natáčení.

A ona hledá prostor, který si ukrojit pro ně dva. Mezitím sedí, čeká, doufá, žádá ho, zda by nemohla přijet za ním. A tak pořád dokola. Když vyjádří nespokojenost, je jí naznačeno něco ve smyslu, co by za to jiné daly. Žije přece s největší celebritou světa.

Sofii Coppolové se velmi dobře daří vystihnout podprahové napětí, které v jejich vztahu panuje. Nerovnost jejich pozic je vyjádřena i rozdílem jejich výšky, kdy Jacob Elordi se svými skoro dvěma metry je o nějakých čtrnáct centimetrů vyšší než skutečný Elvis.

Ač jsou představitelé hlavních rolí přibližně stejně staří, desetiletý rozdíl, který mezi jejich postavami panuje, je uvěřitelný. Stejně jako emoce, které tu zpřítomňují, a charaktery, které rozehrávají. Ten Elvisův má temnější kontury než v Luhrmannově filmu.

V souladu s předlohou je ukázán jako manipulativní, autoritářská a majetnická figura, zápasící nejen s návaly zlosti, když není po jeho nebo se mu věci nedaří, tak jak by chtěl, ale i se závislostí na prášcích. Priscilla musí snášet jeho výbuchy hněvu i občasné agrese, které svádí na povahu po matce.

Vykreslení Elvise Presleyho z tohoto pohledu se nezamlouvalo jeho dceři Lise Marii, která měsíc před natáčením kontaktovala prostřednictvím dvou e-mailů režisérku s tím, že ho film ukazuje jako manipulativního predátora a že její matka nerozumí jejím záměrům a možným dopadům filmu na odkaz jejího otce, který Priscilla léta uchovává.

Lisa Marie v lednu loňského roku zemřela a Priscilla Presleyová jako výkonná producentka s jeho podobou při světové premiéře na loňském festivalu v Benátkách vyjádřila uspokojení. Z jejího života tu Sofia Coppolová ukazuje výsek, definovaný právě vztahem s Elvisem.

V závěru je znát, že pečlivě budovaná atmosféra se všemi vyladěnými dobovými proprietami, ať už jde o kostýmy, výpravu, nebo rekvizity, ustupuje ve prospěch trochu překotné snahy dotáhnout příběh až do momentu Priscillina odchodu ze zlaté klece na Gracelandu. Najednou se víc spěchá a skáče v čase ke škodě věci.

Podobně zamrzí, že film o Elvisovi Presleym se musel obejít bez jeho písní, k jejichž užití tvůrci nedostali souhlas. Režisérka namísto nich zvolila anachronicky znějící soundtrack, evokující muziku té doby. Podílel se na něm i její manžel Thomas Mars se skupinou Phoenix.

Hudební podkres dobře koresponduje s emancipačním rázem vyprávění o mladé dívce, která si za dveřmi Gracelandu prošla různými fázemi osobnostního vývoje na cestě k dospělosti.

Režisérka její příběh činí univerzálním v tom, jak pracuje s existenciálními tématy svých předchozích filmů, jako jsou osamělost, odcizení, prázdnota, hledání naplnění a radosti nebo vztahová toxicita.

Sofia Coppolová vyjevuje pozlátko života s hvězdou velikosti Elvise Presleyho a snaží se za pomoci své puntičkářské režie ukázat, co je za ním. Nevynáší přitom definitivní soudy, ale nabízí spíš empatické pochopení pro bytí v tomto iluzorním světě.