RECENZE: Příběh zrodu Trumpova úspěchu s faustovsko-frankensteinovskými rysy

Název filmu - The Apprentice: Příběh Trumpa - přitom není zvolen náhodně. Odkazuje ke stejnojmenné, Trumpem produkované a moderované reality show The Apprentice na kanále NBC, v níž se soutěžící ucházeli o práci v jeho společnosti. A zároveň v kontextu filmového příběhu vymezuje jeho roli ve vztahu k právníkovi Royi Cohnovi.

Tvůrci ho totiž modelují jako až faustovský příběh učedníka a jeho mistra. Oním žákem je Donald Trump (Sebastian Stan), s nímž se setkáváme v roce 1973, kdy pracuje v realitní společnosti svého otce. V baru, kde se schází společenská smetánka, mezi niž chce proniknout, si ho vyhlédne Roy Cohn (Jeremy Strong).

Tento prokurátor je známý ze špionážního procesu s manželi Rosenbergovými a jako někdejší spolupracovník senátora McCarthyho z nechvalně proslulé éry mccarthismu. Teď je mocný právník zastupující politiky, magnáty i známá jména z podsvětí.

Právě jeho Trump požádá, aby ho zastupoval ve sporech kvůli porušení zákona o spravedlivém bydlení nebo odpuštění daně z nemovitosti, když chce realizovat svůj sen na výstavbu mrakodrapového komplexu Trump Tower. A bezskrupulózní Cohn mu ukáže, jak prosadit svou vůli. Tvrdým jednáním, politickými konexemi či vydíráním citlivými materiály intimní nebo korupční povahy.

Cohn je zároveň tím, kdo utváří osobnost třicetiletého mladíka. Radí mu, jak se oblékat, jak komunikovat s médii a později, po seznámení s Ivanou Zelníčkovou (Maria Bakalova), co nevynechat v předmanželské smlouvě.

Jako jeho mentor mu vštěpuje tři pravidla. Vždy musí útočit. Nikdy nesmí přiznat pochybení, i když se dostaví. A i porážku je třeba vydávat za vítězství, protože on je tím, kdo si pravdu přizpůsobuje k obrazu svému.

Při sledování současného Trumpa víme, že si je osvojil dokonale. Vyhodnotil je na základě Cohnova příkladu jako pravidla úspěchu mocných predátorů světa. Těch oblouků k Trumpově pozdějšímu politickému působení je ale ve filmu víc, například když si prohlíží placku s reaganovským sloganem Let’s Make America Great Again, účastní se setkání konzervativních šovinistů nebo hovoří o tom, jak Ameriku všichni odírají.

Amerikou myslí sebe, když se dostane do potíží s věřiteli sítě luxusních kasin, která buduje.

Pozice mentor-chráněnec se ale časem proměňuje, Trump získává na sebevědomí a Cohn s údivem poznává, jak ho jeho žák přerůstá a vlastně už ho nepotřebuje. Najednou je to on, kdo se musí dožadovat pozornosti.

Faustovský příběh se mění na frankensteinovský, kdy tvůrce ztrácí kontrolu nad svým výtvorem. Symbolicky to zrcadlí i závěr, kdy Trump při plastické operaci podstupuje liposukci s transplantací vlasů zároveň. Tvůrci ale Trumpa nevidí jako monstrum. Spíše jako někoho, kdo chce vystoupit ze stínu svého ve výchově tvrdého otce a chce rozhýbat stagnující New York.

Trumpova cílevědomost je dána do kontrastu s jeho bratrem, který se upíjí. S úspěchem ale zesiluje jeho narcistní opojení sebou samým a pocit moci z toho vyplývající. Vidíme tu upřímnou snahu postihnout jeho charakterové rysy, zkrátka pochopit jeho osobnost.

Necítíme ale, že by ji chtěli prvoplánově ironizovat, i když se to v záběrech, kdy špulí rty nebo si neustále kontroluje účes, nabízí. Sebastian Stan jako představitel Trumpa si osvojil jeho mimiku, gesta, kadenci řeči i řeč těla, ale nezůstává u pouhého napodobování. Od něho se mu podařilo vykročit k vystižení jeho podstaty.

Velmi dobrou práci odvedl scenárista Gabriel Sherman při vystihnutí vztahové trajektorie mezi ním a Royem Cohnem. Toho se Jeremy Strong zmocňuje s chladným výrazem v očích, ale i jistým vnitřním neklidem, vyplývajícím z jeho tajené homosexuality.

Maria Bakalova dobře postihla obchodního ducha Ivany Trumpové. Scéna jejího znásilnění vlastním manželem, založená na rozvodových záznamech, určitě vyvolává ve filmu největší kontroverze, i když i ona slouží především k demonstraci Trumpových negativních vlastností.

Dobovou atmosféru nahlédnutí do jeho života dodávají jak popové hity, odrážející chronologický ráz vyprávění, tak záměrně zrnitá kamera připomínající filmy Martina Scorseseho ze sedmdesátých let.

Dánskému režisérovi íránského původu Alimu Abbasimu a scenáristovi Gabrielovi Shermanovi se ve vizuálním retro stylu podařilo vyklenout psychologicky uvěřitelný portrét jedné z nejvíc polarizujících osobností současnosti a ukázat, jak chápe zápas nejen o politickou moc.