RECENZE: Prezidentka. Bez humoru je z romantické komedie kýč

Narouboval na něj svou představou o tom, jak by bylo v současné České republice možné vrátit prezidentskému úřadu důstojnost, obohacenou (jak jinak) o ženský půvab.

To poslední se mu nepochybně povedlo, Aně Geislerové to v úřadu i v soukromí opravdu sluší a má většinou velmi krásné šaty. To je ale skoro všechno, co se dá Prezidentce přičíst k dobru. Ostatní je krkolomná, natahovaná konstrukce, jejíž skutečná délka je sice pouhých 97 minut, ale ta pocitová je zhruba tříhodinová.

Kateřina Čechová (Geislerová) miluje svou práci v parlamentu, byť chování poslanců hned v prologu sarkasticky kritizuje, a jak sdělí dceři, hodlá se posunout na úřad prezidentky. Její práce pak spočívá v tom, že spěchá a tu či onde trousí věty i projevy na téma podpory žen, ochrany životního prostředí a společenského života vůbec, když hlásá, že „Ne vše, co je rozbité na kousky, je ztracené“ a „Tradiční hodnoty drží naši společnost pohromadě“.

Po roce je zmožena prací a nedostatkem soukromí. A tak jednoho večera v paruce a brýlích vyrazí tajně do podhradí, kde upadne do sochařského ateliéru. Že v ní nepozná hlavu státu zrovna sochař, je asi tak pravděpodobné, jako že štěně nepozná fenu, lvíče lvici. Vdovec Petr (Ondřej Vetchý) sice nevystavuje, protože sochařina je „jen jeho koníček“, ale vyučuje ji a vedle toho má se synem firmu na práce hodinového manžela.

Seznámení ústřední dvojice pak probíhá prostřednictvím takových scenáristických perel, jakou je při druhé návštěvě ateliéru její věta: „Ty sochy jsou krásné, to jste dělal vy?“

Jak film dopadne, je od začátku naprosto jasné. Jejich zamilovanost sice není ničím opodstatněná, ale stane se, a když se prezidentčino inkognito provalí, oba jen stále opakují, jak je to všechno složité. Jenže není. Nikdo a nic jim v lásce nebrání, a divák už si jen zoufale přeje, aby konečně odkráčeli vstříc šťastné budoucnosti.

Že by měl film humor, o tom nemůže být řeči. Pokud tedy k smíchu nestačí, že prezidentčin doprovod neustále „zápolí“ s listy květin na chodbách nebo že náhodný opilec po zaslechnutí věty „Jste prezidentka!“ řekne „A já jsem Karel Gott“.

Scénář je plný falše, překypuje nejlacinějším sentimentem („Mně se nechce do úřadu“ - „Ale budeš muset, zlatíčko“), zápletka je nepravděpodobná právě proto, že jí chybí alespoň nadsázka, když už ne humor. A romantická komedie bez humoru je jen kýč.

Z takového scénáře by dobrý, zábavný film nenatočil asi nikdo. Není tedy divu, že i herecké výkony jsou dosti toporné. Krásy Hradu i podhradí jsou ovšem prodány velmi dobře, na uličky, zákoutí, sály a koneckonců i Petrův ateliér je velmi pěkný pohled stejně jako na již zmíněný půvab a šatník Ani Geislerové. Škoda že film bude asi jen velmi těžko prodejný do zahraničí, tyto dvě položky by tam fungovaly velmi dobře.

Hodnocení: 30 %