RECENZE: Povaha lásky se ptá, zda je víc chtíč, nebo rozum

Monia Chokriová je na poli kinematografie známá spíše coby herečka ať už z dramatu Imaginární lásky, nebo Falcon Lake. Právě u druhého jmenovaného, předloňského snímku z dílny mladší kolegyně Charlotte Le Bon, který vypráví o první nahořklé lásce mezi pubescenty, si patrně osvojila omamnou retro estetiku.

Svým obrazem, jeho škálou matných odstínů i dialogy působí jako vystřižená z vrcholu hollywoodské renesance v sedmdesátých letech.

Při natáčení Imaginárních lásek zase Chokriová potkala herečku Magalie Lépine Blondeauovou, jež v Povaze lásky ztvárňuje ústřední roli. Její Sophia je čtyřicetiletá vysokoškolská pedagožka přednášející o různých přístupech k lásce podle věhlasných myslitelů, jakým byli Platon či Arthur Schopenhauer.

Sama přitom má ve svém milostném životě pouze domnělý pořádek. Vede sice letitý pohodlný vztah s Xavierem (Francis-William Rhéaume), citelně jí však chybí vášeň. Že ji postrádá, si uvědomí při seznámení s přímočarým řemeslníkem Sylvainem (Pierre-Yves Cardinal), jenž u Sophie touhu okamžitě rozpoutá.

Sexualita je však jen jednou stránkou partnerského svazku, který, pakliže má vydržet, musí stát na více nohách. Akademická sféra, v níž se hrdinka pohybuje, navíc začne dříve či později kolidovat s dělnickým prostředím, odkud pochází její nový protějšek. To všechno Sophii staví před rozhodování, co je pro ni opravdu důležité.

Příběhová kostra s nepříliš vyrovnanou ženskou protagonistkou, nevěrou a následným zpochybněním hlubších emocí není nic převratného. Velmi podobný oblouk koneckonců buduje severský kinohit Nejhorší člověk na světě v režii Joachima Triera, jemuž se kanadská autorka blíží i v popisu generační nejistoty mileniálů.

Scénář Povahy lásky je v určitém ohledu dost banální, nadcházející promluvy se občas dají hercům takřka odezírat ze rtů. Nakonec ale dokáže mile překvapit na nečekaných místech a zneplatnit klamavý dojem z předešlé scény. Velkou předností je i jeho nenásilný intelektuální přesah, který je šikovně namotán na Sophiino povolání.

Zásadním vkladem je úžasná dynamika mezi obsazenou hlavní dvojicí, jež potvrzuje okřídlené rčení o přitažlivosti protikladů. Jejich bumerangová známost, kterou se vine výmluvný ploužák Still Loving You německé kapely Scorpions z roku 1984, je věrohodná až do střízlivě pojatého závěru. Také díky němu je film příjemnou, přesto nikterak hloupou romancí.