RECENZE: Polský Kos si tarantinovsky pohrává s westernovými schématy

Z ceremoniálu předávání Polských filmových cen si odnesl šest sošek, mimo jiné za nejlepší režii a scénář. Pro jednačtyřicetiletého režiséra Paweła Maślonu jde o nesporný úspěch, zvlášť ve světle toho, že jde o jeho teprve druhý celovečerní počin.

Spíše než o autorského tvůrce jde o velmi šikovného žánrového eklektika, což je patrné ze způsobu, jak k historické látce s námětem Kościuszkova povstání (vzpoura proti snaze Pruska a Ruska zcela rozložit a následně anektovat zbytek Polsko-litevské unie) přistupuje.

Nedává jí podobu klasických výpravných velkofilmů, ale postmoderní žánrové koláže, známé z trojice filmů Quentina Tarantina Hanebný pancharti, Nespoutaný Django a Osm hrozných.

Zatímco Tarantino se dopouští historického revizionismu, aby spravedlnost v důležitých historických momentech zvítězila nad bezprávím, scénář debutujícího novináře Michała A. Zielińského se více drží dějinných reálií.

Jen je posouvá do tvaru blízkého právě Tarantinovým napětím napěchovaným konverzačním scénám, v jejichž pozadí cítíme hrozby, které nad jejich protagonisty visí i jež sebou přinášejí. Celá druhá polovina filmu Kos se nese v této nejistotě.

V místnosti u večeře se scházejí všichni klíčoví hráči vyprávění, kteří rozehrávají pokerovou hru nervů o to, co o sobě navzájem vědí nebo mohou zjistit.

Nejprve je ale musíme poznat, což se děje v té první části. Úvodní titulky nás vtahují do polské reality roku 1794. Země je rozdělena a porcují si ji cizí mocnosti, především Rusko. Do země se vrací veterán americké války za nezávislost, generál Tadeusz Kościuszko (Jacek Braciak). S cílem spojit a mobilizovat šlechtu a vést ji spolu se sedláky a rolníky do povstání proti ruské nadvládě.

Část šlechty ale s carským režimem v obavě o vlastní léno kolaboruje, ta další se ukazuje být nepřipravená k takovému boji. Plány Kościuszka se snaží v samém zárodku potlačit ruský rotmistr Dunin (Robert Więckiewicz) se svým plukem.

Kościuszka doprovází jeho černošský pobočník Domingo. Právě on se náhodně střetne s prchajícím nevolníkem Ignacem (Bartosz Bielenia), jenž je levobočkem zesnulého aristokrata. V ruce má jeho závěť, od níž si slibuje svobodu a přiznání majetkového práva. Tomu chce zabránit jeho urozený nevlastní bratr Stanisław, který ho pronásleduje.

Ač by se zprvu mohlo zdát, že půjde o životopisný film, národní hrdina Kościuszko je tu jednou z postav, byť stěžejní. Scenárista se inspiruje událostmi z jeho života a činí je součástí širší mozaiky vyprávění o boji za svobodu, ať už ji chápeme ve smyslu individuální svobody jedince (Ignac), nebo celého národa.

Michał A. Zieliński se snaží ukázat podíl jednotlivých vrstev společnosti na tehdejším kvasu, přičemž zejména obrázek šlechty vyznívá z tohoto pohledu velmi nelichotivě.

V lepším případě vykresluje tento stav jako někoho, kdo se neumí dohodnout, a míří tak do předem prohrané bitvy, v horším jako zdegenerované mocipány, vyžívající se v týrání svých poddaných.

Vztah šlechty a velkostatkářů k nevolníkům je tu skrze postavu Dominga přirovnán k postavení otroků pracujících na amerických plantážích. Doslovně je to vyjádřeno scénou, kdy si Ignac a Domingo ukazují jizvy na zádech coby pozůstatky zvůle svých pánů.

Domingo má předobraz ve skutečné postavě Kościuszkova komorníka Jeana Lapierra, který se s ním dobrovolně vydal do Polska. Jeho přítomnost po boku generála slouží nejen k vyjádření jeho pokrokových názorů, ale má ve filmu i funkci zábavnou. A také upozorňuje na nutnost souhry a vzájemné opory proti společnému nepříteli. S ním jsou konfrontováni v domě čerstvě ovdovělé šlechtičny Giżyńské (Agnieszka Grochowska).

Ruský rotmistr Dunin, připomínající Hanse Landu z Hanebných panchartů, se sadistickou rozkoší pronáší věty o ochranitelské roli, kterou Matička Rus plní vůči svým rozhádaným sousedům, a čeká se na to, kdy se záměna identit u jeho spolustolovníků provalí a karetní partie se překlopí do souboje na kordy.

Režisér osvědčuje svůj cit pro budování atmosféry a stupňování napětí v komorním prostředí. Stačí mu k tomu dobří herci a dialogové výměny, které vedou. Nahromaděnou energii mezi postavami pak zužitkovává v krvavém bitevním finále.

Souboje se odehrávají v noci, ale díky způsobu svícení, kdy se světlo odráží od ohňů nebo hořících svíček, jsou dokonale přehledné. Práce s mizanscénou, dynamická kamera, hudební doprovod i výběr kostýmů, to vše osvědčuje řemeslné kvality snímku.

Paweł Maślona se v něm inspiruje estetikou pseudohistorických koláží Quentina Tarantina i drsných westernů Sama Peckinpaha a historickou látku svěžím způsobem aktualizuje na obraz rozhádané společnosti, která kvůli tomu není schopna čelit silnějšímu východnímu sousedovi s jeho imperialistickými choutkami.

Skutečnou postavu Tadeusze Kościuszka pak vyobrazuje jako někoho, kdo je spojen s budováním moderní národní identity a rovnostářského ideálu uvnitř polské společnosti. Je to přirozený vůdce, který nestaví na nacionálním principu, ale na tom demokratickém.

Film Kos tak zvládá zrcadlit jak lokální, tak vnější perspektivu boje za nezávislost. Historický exkurz se v rukou tvůrců proměňuje v živou a zábavnou žánrovou záležitost, jíž nechybí přesah k dění v našem geopolitickém prostoru.