RECENZE: Pokračování Gladiátora konfrontuje posmrtný život kultovní klasiky

V době uměle nastavovaných příběhů se idea o pokračování jednoho z nejlepších snímků (Gladiátor, 2000) přelomu milénia rovnala kacířské myšlence. Ridley Scott však naštěstí pracoval s materiálem, který nejen ctí originál, ale dále ho rozvíjí logickým směrem. To nebývá u sequelů samozřejmé.

Na snímek ověnčený pěti Oscary lineárně navazuje postavami, ale i motivem posmrtného života a shledání se s blízkými, kteří opustili svět. I když tentokrát hrubé klasy pšenice na pomyslné cestě do Elysia nahradil temnější motiv s převozníkem. Film má dostatek podobností, aby připomněl zdařilého Gladiátora, ale zároveň ho slepě nevykrádá. Místo zhrzeného syna Marka Aurelia nabízí drsnou realitu a nenasytnost dvojice císařů, kteří ve jménu Říma nechávají plenit a zabírat další a další území, včetně toho, kde našel domov zběhlý syn Lucilly a Maxima Lucius. Snad jen tam Scott ve stopách prvního dílu připomíná publiku, že hrdina musí ztratit prakticky vše, aby ho brány Kolosea mohly postavit před morálně vyšší cíl.

A právě zpět do Mekky gladiátorských soubojů se mladý válečník dostává tradiční cestou. Lanistu tentokrát reprezentuje skvěle napsaný charakter Macrinus, kterého ztvárnil Denzel Washington.

Jeho politické machinace baví podobně jako samotné zápasy, které sice logicky hrají prim, ale nepůsobí jako jediné sémě kvality.

Výborně funguje dynamika vztahu mezi Luciem Paula Mescala a generálem Acaciem v podání Pedra Pascala.

Samotný Mescal nabízí veškeré fyzické i herecké atributy, zároveň ale svou postavu pojímá odlišně a nekopíruje Maxima v nezapomenutelném podání Russella Crowa.

Tváří v tvář smrti působí uvolněně a sebevědomě a více tím odráží touhu po setkání s těmi, které ztratil. I když ani on necituje Vergilia v originále. Pascalův generál zas není obyčejným černobílým vrahounem a nabádá k odlišným úhlům pohledu. Potěší i návrat Connie Nielsenové.

Druhý Gladiátor nešetří solidními zvraty, film má tempo a nebojí se tnout do živého, pokud to má příběh posunout dál. Stále však pevně stojí na naivní myšlence svobodné metropole, která bude patřit lidem. Takový motiv rezonuje v současnosti stejně jako před lety.

Výrazně napomáhá i vynikající hudba Harryho Gregsona-Williamse. Zkušený skladatel dobře věděl, že bylo nutné zakomponovat do práce původní soundtrack Hanse Zimmera. Proto jsou v jeho hudebním menu i melodická témata s podkresy Now We Are Free, Honor Him nebo přímo originály těchto skvostů.

Vady na kráse jsou umně skryté nebo snad i malicherné. Hollywoodský blockbuster samozřejmě nese břímě nové doby a místo hezkých praktických efektů musíme počítat s digitálními zvířaty – dokonce i s nesmyslnými žraloky v zaplaveném Koloseu.

Vše je samozřejmě nafouknuté a zjednodušené. Některé detaily jsou pak zbytečnými přešlapy, které však skryje prach a písek v aréně. S gladiátory se například zachází až příliš v rukavičkách nebo se mohou celkem volně pohybovat se zbraní v přítomnosti obou císařů.

Divácký zážitek určitě ovlivní fakt, že se Gladiátor II jevil minimálně jako nadbytečný. Samostatný trhák z roku 2000 nepotřeboval cokoliv navíc a starověké kouzlo dýchalo i na další generace filmových nadšenců. Pokračování však vzniklo a v rámci očekávání určitě přesvědčilo o tom, že nešlo o vyhozené peníze.

Scott využil perfektní casting, nostalgii, ale zároveň chtěl přiblížit Aureliův sen o něco blíž realitě. A to zdařilými filmovými prostředky. Proto ještě jednou vyhnal gladiátory z ráje a naservíroval překvapivě slušné dvě a půl hodiny cti, síly a slávy v chrámu, kde si lze znovu získat davy na svou stranu.