RECENZE: Pět turbulentních let Zuzany Čaputové

Vystudovaná právnička a občanská aktivistka vstoupila do politiky jako spoluzakladatelka a někdejší místopředsedkyně liberálního hnutí Progresivní Slovensko. Do funkce první slovenské prezidentky v historii byla zvolena na jaře roku 2019, v červnu se pak ve svých pětačtyřiceti letech úřadu ujala jako nejmladší osoba v této nejvyšší ústavní funkci.

Čekalo ji pět turbulentních let, během nichž se vystřídalo na Slovensku pět vlád a pět premiérů. Zem si za tu dobu prošla koronavirovou pandemií i energetickou krizí, v únoru roku 2022 Rusko napadlo Ukrajinu, s níž Slovensko sousedí. Všechny tyto události přispěly k hlubokému rozdělení slovenské společnosti. Ve výzkumech veřejného mínění se však Čaputová mezi politiky dlouhodobě držela na vrcholu popularity a důvěryhodnosti.

S opakujícími se osobními útoky Roberta Fica na její osobu a označováním za americkou agentku, jejím spojováním s finančníkem Georgem Sorosem i hecováním davu na mítinku ze strany čelného představitele strany Směr Ľuboše Blahy k vulgárním nadávkám na její adresu se začalo spekulovat, zda bude svůj mandát obhajovat. Nakonec se rozhodla, že ne, což jí mnoho jejích příznivců vyčítá. Prý zemi nechala napospas ficovské národovecké garnituře. Čaputová to vysvětlila tím, že by na výkon druhého mandátu neměla dost sil, ale bylo zjevné, že pravé důvody byly osobní.

Ona i její dvě dcery se musely potýkat s výhrůžkami i zesměšňováním. A jak sdělila v knižním rozhovoru Neztratit se sama sobě, který s ní vedl Erik Tabery a vyšel v červnu letošního roku, dozvěděla se, že její mladší dceři Emmě byl nalezen nádor na mozku.

Tato skutečnost zazní hned v úvodu i v dokumentu a určí tak do velké míry jeho osobnější ráz. Přesněji takový, v němž její veřejná funkce naráží na tíživé momenty z jejího soukromí. Jako když během čtyřdenní návštěvy papeže na Slovensku zemřel její otec.

V tom je dokument Marka Šulíka nejcennější. V záběrech, jako jsou ty z papežovy návštěvy, který se setkává nejen s prezidentkou, ale i s její rodinou. Pouští diváky za bránu oficiálního protokolu, kdy lze sledovat, jak probíhá i jeho neformální část.

Rozhodnutí Čaputové dovolit jemu a jeho štábu se relativně svobodně pohybovat s kamerou v prostorách prezidentského paláce během výkonu jejího mandátu považuje režisér za mimořádně velkorysé. Šulík začal na filmu pracovat v dubnu roku 2019 a strávil s Prezidentkou více než 260 dní, během kterých nasbíral více než 350 hodin materiálu.

Z nich nakonec jako režisér, scenárista, kameraman a spolu s Janou Vlčkovou i střihač sestavil tvar, který se zjevně inspiruje u Občana Havla. Dochází v něm k prolínání veřejného a soukromého, tíživého i radostného.

Je z něho cítit, jak Čaputová chápe svou roli i jaké hodnoty při zachování nadstranického výkonu funkce zastává. Dobře patrné je to při její návštěvě bratislavského gay baru Tepláreň po vraždě dvou jeho návštěvníků. Mateřsky obejme jeho majitele a sdělí mezi řečí, že i mezi jejími nejbližšími spolupracovníky v prezidentské kanceláři jsou lidé této orientace. Proti tomu stojí zpravodajské záběry o tom, jak Fico i tuto situaci zneužívá k útokům na ni a celou komunitu.

Z dokumentu tak vyvstává obraz Slovenska nejen za vlád předcházejících té současné Ficově, ale i to, jak se populistický vůdce snaží dostat zpět k moci, aby ochránil nejen sebe, ale i korupční systém „našich lidí“, který za jeho vlád prorostl do struktur státu.

Chaotický způsob Matovičova vládnutí dobře zrcadlí scéna z prosince roku 2022, kdy šel podat do prezidentského paláce demisi na post ministra financí. Nakonec si to ale rozmyslel a list s podepsanou rezignací doslova vytrhl vedoucímu kanceláře z rukou.

Zajímavá je i ta část, která se věnuje prezidentčině návštěvě Ukrajiny v květnu 2022. A to jak záběrům z vlaku a přípravě na ni během cesty, tak samotnému průběhu. Dokument postavený na reportážním záznamu událostí tak nabízí pohled do zákulisí nejvyšší politiky skrytého očím médií.

Šulíkův pohled na prezidentku přitom není adorační, spíše sympatizující s hodnotami, které reprezentuje a jimž se Slovensko ústy své současné politické reprezentace vzdaluje a kráčí k touze po odplatě, kulturním válkám a agresivní rétorice. Měl by být varováním i pro nás.