RECENZE: Past na Shyamalana. Mistra napětí zrazuje lenivý scénář

Shyamalan servíruje zajímavé drama s originální zápletkou. O tom není pochyb. Svého hrdinu Coopera (Josh Hartnett) zasazuje společně s dcerou Riley (Ariel Donoghueová) do napěchované koncertní haly a pokládá jednoduchou úvodní otázku.

Kdo je vrah, kvůli kterému policejní složky doslova obklíčily akci s více než dvaceti tisíci návštěvníky? A snad mnohem palčivější rébus – jak se dostane ven, aniž by skončil v poutech?

Skvělou premisu posouvá výborné obsazení hlavní role. Už z upoutávky je patrné, jakou úlohu Josh Hartnett ve snímku ztvárňuje. Od prvních minut je rovněž jasné, že šlo o skvělou volbu.

Hartnett balancuje přesně na hraně, je nečitelný a důvěryhodný ve správném poměru. Jeho mentalitu trefně předchází rychlý úsudek a schopnost improvizace. Dostáváme emoce nastavené velkými detaily a přesnými výkony (a to nejen u Hartnetta, který film s lehkostí sám táhne). Tam, kde herec exceluje, však dostává logika a struktura příběhu jednu ránu za druhou.

Je až frustrující, jak Shyamalan znovu a znovu nechává diváky napjaté a zároveň tak okatě zanedbal scénář. S každým zadrženým dechem a prohnaným manévrem protagonisty přicházejí naivní situace, nedomyšlené nebo přímo odfláknuté scény a otázky bez odpovědí.

Autor je tak fascinován svým charakterem, že mu vtiskl pocit nedotknutelnosti. Kromě publika však hazarduje hlavně se zdravým rozumem.

V první polovině filmu ještě Shyamalan těží ze své brilantní schopnosti vymačkat z minimálního děje maximální atmosféru.

Zatímco popová diva (debutující Shyamalanova dcera Saleka) okouzluje davy, očekávání úspěšně roste a s přivřeným okem nad genialitou a šikovností hlavní postavy jde o vcelku solidní zábavu, která nenudí. A to i přesto, že jde vše skutečně až moc snadno a Cooperovi přímo na ruku. Dobrý pocit však postupně odchází spolu s tóny koncertního přídavku.

To, co se ze začátku zdálo jako famózní představení chytrosti a nápaditosti, se mění v hloupé tahání králíků z klobouku. Napětí mizí mílovými kroky a Cooper přichází s iluzí o nepolapitelném vrahovi, jehož největší zbraní je dobře načasovaný střih.

Snad si Shyamalan vytrhl kapitolu z vlastní filmografie, když pojal hrdinovy schopnosti vice než mysteriózně. Co je však zprvu úsměvné, je postupem času čím dál hloupější.

Hlupáky navíc dělá režisér a scenárista hlavně z diváků. Věří totiž, že se publikum spokojí s mávnutím kouzelného proutku bez pozvánky k nahlédnutí za oponu. To ale nestačí. Cooperovi pod ruce totiž vidět musíme. A především když jde Past do finále. Takovému řešení ale brání touha vidět Hartnetta do poslední chvíle pod rouškou tajemna a ve stínu jeho rozpoložení.

S analýzou osobnosti se autor vyčerpal ve svých předchozích snímcích, a tak s nadsázkou volí (naštěstí jen) odkaz na osobní zálibu v nadpřirozenu a nechává hrdinu dokončit příběh s pachutí, že během vyprávění vytrhl několik stránek.

Ani sebelepší tvůrčí záměr by totiž neměl opomíjet elementární věci, které dělají z filmového řemesla zážitek.

Mistr napětí sice znovu naznačil, že jeho práce může být jako z jiného světa, nejprve se ale musí vrátit na zem s ochotou odkrýt alespoň některé ze svých neviditelných trumfů.