RECENZE: Pane Havle, proč už vás neslyšíme?

Časosběrný snímek provádí diváky prakticky celým Havlovým životem. Nechybějí v něm záběry z dětství v blahobytu, jenž skončil únorem 1948.

„Byl jsem panské dítě a styděl jsem se za to,“ charakterizuje Havel na sklonku života s tím, že nikdy nechápal, proč mají být lidé privilegovaní jen proto, že se narodí do určité rodiny. Jen na okraj pak zazní, že právě tento „třídní původ“ mu zhatil naplnit jeho největší životní sen: jít na FAMU studovat film.

Dokument tak zachycuje jeho „náhradní“ cestu, po níž se vydal: divadlo, i tu, o níž - jak říká - nikdy moc nestál: politiku. Uspěl na nich, jak všichni víme, více než zdatně. Jeho hry se dodnes hrají na světových scénách. Pro svět je asi jediným česko(slovenským) politikem, na nějž se stále vzpomíná, zejména kvůli jeho odvaze.

Jak k tomu Havel sám podotýká: mohl žít pohodlně ve světě i před rokem 1989, jenže on byl vždy „hlavně občanem“. Pykal za to tvrdě: vězením.

Scény z minulosti tvoří jakési kulisy dvou tří let, na něž se Jančárek hlavně soustředí. V tu dobu už nebyl prezidentem. Žil svůj (skoro) civilní život. Pilně pracoval. Plnil si svůj velký sen, režíroval film Odcházení (2011). Ten vznikl na základě jeho divadelní hry, kterou dopsal po desetiletích a s níž cestoval po světě.

Tam všude s ním a s jeho ženou Dagmar Jančárek s kamerou byl. Sledoval, jak jeho protagonista stárne, jak mu ubývají síly, jak odchází. S pokorou k tomu, koho natáčí, postupně sestavoval obraz jednoho z největších Čecho(slováků) 20. století.

Využíval v něm hojně také záběry, které měl z minulosti, včetně těch legendárních ze sametové revoluce, Havlovu prezidentskou inauguraci, triumfální cesty do USA v 90. letech… Výsledkem je dokument, který stojí za to vidět v jakékoli době.

I proto, že je asi nejlepší, jenž o Havlovi dosud vznikl. Je ohromně lidský, křehký, ovšem uvnitř dost silný, stejně jako Havel. Poskytuje portrét velikána zachyceného laskyplnýma očima.

Jančárek, stejně jako další tvůrci, se totiž nijak netají tím, že jejich snímek je pomníkem člověku, kterého obdivovali. Přesto v něm neváhají ukázat také jeho slabiny: určitou míru pedantství, touhu vše kolem sebe nenápadně řídit.

Přednosti ovšem jednoznačně převažují. Patřily k nim: neutuchající touha naslouchat jiným, vést s nimi dialog, hledat řešení schůdná pro všechny.

Což v době, kdy politici hrají běžně na sílu, sázejí na lži a polopravdy, sprostě si nadávají, kdy manipulace, délka prázdných projevů nahradily touhu domluvit se, vypadá až jako pohádka. Jak úlevně proti nim zní Havlova oblíbená slova hojně zachycená v dokumentu: myslím si, zdá se mi, slyšíme se…?