RECENZE: Oscarem oceněné drama Navždy s vámi ukazuje sílu rodinných vazeb během brazilské vojenské diktatury

Hlavní nádraží natočil brazilský režisér Walter Salles. Stejně jako film Navždy s vámi, který se českým divákům týden před distribuční premiérou představí v rámci projektu Tady Vary. Salles se jím po dvanácti letech vrací k filmové režii a po šestnácti na půdu domácí kinematografie.

Pro režiséra jde o projekt osobní, neboť zná rodinu, jež tu stojí v centru dění. Po šedesáti letech od státního převratu, kdy byla v Brazílii v roce 1964 nastolena vojenská diktatura, se vrací k událostem, které do této rodiny a celé země zanesly nesmazatelné šrámy.

S rodinou kongresmana Rubense Paivy se seznámil na konci šedesátých let coby třináctiletý chlapec. Jejich dům ve čtvrti Leblon v Riu de Janeiru, ležící kousek od pláže, vnímal jako inspirativní místo plné setkání, živých konverzací nejen o politické situaci v zemi, hudby a smíchu.

A přesně tak ho líčí i v úvodní třetině vyprávění. Jako prosluněné místo, kde neustále někdo přichází nebo odchází z řad přátel rodičů i pětice dětí. Průchozí dům se stává ztělesněním ideálů i revolučního kvasu šedesátých let a svou otevřeností jako by vzdoroval okolní realitě.

Píše se rok 1970 a Rubens (Selton Mello), který se po letech vrátil z exilu, se věnuje práci stavebního inženýra. Harmonický vztah s jeho ženou Eunice (Fernanda Torresová) se přenáší do chodu domácnosti i výchovy dětí, které se věnují činnostem typickým pro jejich věk.

Patří mezi ně poslech desek, z čehož režisér umí vykouzlit opojné momenty, jako když dvojice dospívajících sester tančí na milostnou francouzskou klasiku Je t'aime … moi non plus a kamarádka rodičů to komentuje slovy, že je dobře, že nerozumí jejím slovům.

Potkávání na večeřích, při skleničce nebo na pláži rodinných známých, zatoulaný pes, kterého si Paivovi osvojí, suflé připravené Eunice pro hosty. Přesně z těchto útržků režisér skládá idylický obraz šťastného rodinného zázemí pro čtveřici sester a jejich nejmladšího bratra Marcela, podle jehož pamětí z roku 2015 film vznikl.

Napětí ve společnosti, předcházející předvolání otce k výslechu, se přitom vkrádá i do úvodní nostalgické třetiny vyprávění. Eunice se koupe v moři a nad hlavou jí letí vrtulník, na ulici projíždějí armádní vozidla a nejstarší dceru s kamarády v tunelu zastaví vojenská hlídka a v jejich tvářích hledá podobnost s hledanými „teroristy“.

Jednoho dne pak do domu Paivových vstoupí ozbrojení muži a Rubense odvedou. Záhy pak i jeho ženu a druhou nejstarší dceru. Eunice je po dvanácti dnech výslechů propuštěna, její muž nikoliv.

Prostřední, nejdelší část, zpětně dává smysl některým záběrům z té úvodní, kdy na okraji vykreslení šťastného rodinného života vidíme, že Rubens vede s někým telefonát nebo se domlouvá na nějakém předání. Osvětluje se tu činnost, kvůli níž se dostal do hledáčku represivních složek režimu.

Eunice se snaží zjistit, co se s ním stalo, a když se k ní tato informace dostane, hledá způsob, jak svým dětem zajistit normální chod domácnosti. Nechce, aby smutek, který prožívá, byl zjevný z výrazu její tváře. Stává se pro své děti tichou, houževnatou a přitom vždy upravenou oporou.

Zdrženlivost, s jakou snáší rány osudy, a způsob, jakým se k nim staví, činí z výkonu Fernandy Torresové ten hodný oscarové nominace. Nejdojemněji na nás pak působí, když nás pustí za stoický ochranný val, který si vytvořila kvůli ochraně svých dětí.

Závěrečná půlhodina je jakýmsi dovětkem jejího příběhu. Posouváme se o pětadvacet let dopředu, kdy dostává oficiální úmrtní list svého manžela. A poté o dalších osmnáct let do roku 2014, kdy se Eunice s tváří Fernandy Montenegrové potýká s Alzheimerovou chorobou.

Stále je obklopena svou rodinou, s vnoučaty, početnější než dřív. Rodinná pospolitost se tu připomíná i prostřednictvím fotografií, sloužících nejen jako svědek času, ale i jako připomínka nezpřetrhaných vazeb s nepřítomným manželem a otcem.

Skutečné fotografie rodiny Paivových vstupují do závěrečných titulků a ovlivňují spolu s natočenými záběry na Super 8 vizuální stránku filmu. Kameraman Adrian Teijido používá 35mm filmový pás s velkým zrnitým efektem k navození dobové patiny počátku sedmdesátých let minulého století, stejně jako hudební podkres s hity Gilberta Gila a Caetana Velosa.

Osud rodiny Paivových odráží historii Brazílie a zmařené touhy po svobodném uspořádání této země na dlouhých jednadvacet let. Osobní perspektiva se tu prolíná s tou historickou způsobem, jenž má velkou šanci oslovit i české publikum s jeho vlastní historickou zkušeností.

Mizení nepohodlných lidí v období vojenské diktatury se pak stává varováním před nebezpečím nových forem útlaku a autoritářství.