RECENZE: Opravdová bolest - studie člověka ve stínu dávných tragédií

Divák je přizván do skupiny na poznávacím zájezdu, kde hraje prim vrtkavý vztah bratranců Davida (Jesse Eisenberg) a Benjiho (Kieran Culkin), kteří žijí diametrálně odlišné životy. Cesta za historií, v tomto případě k uctění památky zesnulé babičky, je spojuje stejně jako židovský původ a kořeny v kdysi polské domovině.

David je táta od rodiny trpící úzkostmi, který se společnosti vyhýbá. Benji naopak dokáže být otevřený, upřímný i nespoutaný, aby se druhý den probudil s nepřítomným výrazem ve tváři bez plánů i nadějí na nápravu.

Eisenberg naplno sází na vlastní scénář s komplexními charaktery, které nabízejí kolotoč emocí na místech, která sama o sobě působí více než tisíc slov. V textu pracuje se skutečnými postavami, jejich problémy a nechává prostor k interpretaci v kontextu, který je hraniční, avšak velmi skutečný a věrohodný.

Univerzální zkušenost s holokaustem pokládá vedle povědomých kontur rodinných vztahů či vazeb a při veškeré vážnosti tématu popichuje suchým a precizně načasovaným humorem.

Ať už jde o živelného Benjiho s hláškami nebo sarkastického Davida, který chce třímat otěže ponurého výletu, Eisenberg dávkuje svižné dialogy a s každým záběrem nastavuje dynamiku mezi oběma bratranci. V nepředstavitelných lokacích (tvůrci mohli se svolením vůbec poprvé točit přímo v koncentračním táboře) je dvojice cestovatelů vtipná, opravdová i dojemná.

V některých pasážích film působí až dokumentárně, aby následně Culkin vše rozhodil a demonstroval svou osobnost tak, jak trefně pojmenovává David – „rozzáříš celou místnost, abys v ní následně pokálel úplně vše“. Snímek tím zlehčuje a zároveň mu přidává na emociálním vypětí.

To je k vidění ve vlnách. Podobně jako u bipolární poruchy je v jednu chvíli vztah obou mužů plný lásky a pochopení, aby následně skončil hádkou, nesmyslnou argumentací nebo Benjiho výstřednostmi, kterými působí na celou skupinu.

Vynikající casting byl v případě Opravdové bolesti alfou a omegou. Culkin předvádí nejlepší výkon na špici oné pomyslné křivky, kdy návštěva tábora působí jako ventil k pocitům nebo kdy otevřeně projevuje svou náklonnost k Davidovi.

Jsme přitahováni nevázaností a drzostí a zároveň dojímáni jeho otevřeností, potřebou ocenit, pochválit i naštvat a narušit cokoliv. Charakter jednu minutu nenávidíme a druhou milujeme. A to i bez jeho klavírní variace na Tea for Two.

Eisenberg je skvělým Culkinovým protipólem. Jako režisér, scenárista a duchovní otec příběhu má nad filmem moc, avšak jeho charakter se o kontrolu pouze snaží. Nosí pro Eisenberga typické projevy osobnosti, v rámci vlastního nepohodlí ale zoufale touží udržet bratrance na vodítku.

A do veškerého dění se nenápadně vkrádá téma holokaustu. Nejzajímavější je, jakým způsobem s onou tíživou minulostí režisér, scenárista a herec v jedné osobě pracuje. Je připomínána, respektována, a tudíž nijak výrazně nezesměšňována.

Toho se tvůrci drží, a přesto je váha jednoznačně na duševním rozpoložení obou hlavních postav. Film nepůsobí jako těžká deka spletená z hororové historie, nechává promlouvat problematické charaktery a velkého strašáka nechává dokreslovat pozadí. Atmosféra vyvolává reakci mezi lidmi, je však především nástrojem na eskalování emocí bez přímého spojení na nacistická zvěrstva.

Tóny z pera geniálního polského skladatele Frédérica Chopina, jehož hudba odráží nejen kulturní prostředí, pak dokreslují citlivé pokrevní vztahy. Opravdová bolest může působit jako obyčejný příspěvek do „road movie“ žánru, je však mnohem důležitějším filmovým svědkem o věcech, které se možná nikdy nenapraví.

Jde proti očekávání, otevřeně diskutuje o mezilidských vztazích a nepředkládá vše černé na bílém. A neskutečně baví. A to je snad největším paradoxem a filmovým triumfem. Dříve než oba cestovatelé uctí svou zesnulou babičku, poznáváme, co se skrývá za těma velkýma smutnýma očima a jak může být přítomnost někdy důležitější než sebehorší minulost.