RECENZE: Od marca do mája je moře citu bez velkých slov

Scenárista a režisér Martin Pavol Repka je rodák z Bratislavy. Vystudoval pražskou FAMU a svůj celovečerní hraný debut Od marca do mája natočil v české produkci, byť se slovenskými herci a ve slovenském prostředí.

Do značné míry v něm tematicky navazuje na své studentské snímky, v nichž se s úspěchem věnoval rodinným a přátelským vztahům. Kolektivním hrdinou jeho nynějšího debutu je pětičlenná rodina, která žije v běžném venkovském domě, jenž by evidentně snesl modernizaci. Rodina ale mnoha penězi neoplývá, táta chodí do blíže nespecifikované práce, máma se o všechny stará.

Oba se již blíží padesátce, nejstarší dcera Míša právě dostala řidičský průkaz, mladší dcera Alžběta a nejmladší syn Eliáš procházejí pubertou. Procházejí jí bez konfliktů, stejně jako bezkonfliktně žije celá rodina.

Do jejich světa, zabydleného porozuměním a soudržností, vstoupí překvapivá zpráva, že se jim má narodit ještě jeden sourozenec. Děti se to dozvídají postupně, ale ani budoucí, jistě nemalý zásah do zaběhaného rytmu rodinu nijak nevychýlí. Jak dcery a syn informaci postupně přijímají, zabydluje se zatím jen očekávaný přírůstek zcela přirozeně v jejich myslích a srdcích.

Repka, inspirován vlastní zkušeností, natočil s obdivuhodnou režijní suverenitou portrét rodiny, jakou již v kinematografii, a to nejen české, skoro nevídáme. Mají se rádi, a nepotřebují o tom mluvit. Žádné „mám tě rád, tati“, „já tebe taky, synku“ diváci neuslyší.

Zato něha, s níž matka ve vynikajícím podání Zuzany Fialové budí své děti, připomene chvíle, kdy jsme vstávali z postele s máminým pohlazením. Drobná sourozenecká hádka mezi sestrami nevyústí v řev a nadávky, jen v postěžování si na tátově hrudi.

Film nemá dramaticky vystavěný děj. Nabízí spíše jen drobné střípky z rodinného života, střípky obyčejné, v jednotlivostech nevýznamné. Jako celek ale působivé právě onou soudržností, která se projeví jak ve chvílích radostných, tak těžkých.

Kouzelná je máma, věřící žena, která vede k modlitbám i dcery, ale zároveň dokáže pobavit třeba tím, když prosí svatého Antonína, patrona ztracených věcí, aby jí pomohl najít sukni. Může jít občas i na nervy tím věčným „kam jdeš?“, „kdy přijdeš?“, „dávej na sebe pozor“, ale v téhle rodině se mámě neodsekává, nýbrž odpovídá, i když si děti myslí, že už jsou na tyhle otázky dost velké.

Ony samy řeší své malé problémy, ať jde o váhání, zda za peníze z brigády koupit šaty nebo turistické boty, či jak jít z pozice mladšího bratra požádat sestru o pomoc s matikou. A když dojde na větší problém, vyřeší ho dívka se smutnou, ale samozřejmou elegancí.

Chvílemi mohou mít diváci pocit, že je to rodina ve vztazích a citech až nepravděpodobně dokonalá, zejména táta v podání Jozefa Abafiho je trochu moc stereotypně usměvavý. Repka však nevydírá, netlačí na pilu, jen dokazuje, že k tomu, aby se zabýval rodinnými vztahy, nepotřebuje hádky ani expresivně vyjadřovaná dramata.

Tempo filmu je pozvolné, v tom může být pro diváky náročnější. Každý záběr je však důkladně promyšlený.

Většinou statická kamera Tomáše Šťastného zdůrazňuje podstatné detaily, vykresluje uzavřený svět jedné rodiny, do níž ten okolní vstupuje jen zřídka, protože autor filmu otevřeně vzývá rodinu jako nejvyšší hodnotu života.