RECENZE: Nová Sněhurka je liberální, angažovaná a poplatná době

Podle hesla špatná publicita je pořád publicita se marketingová taktika u předělávky snímku z roku 1937 povedla na výbornou.

Pleť má bílou jako sníh, rty rudé jako krev a vlasy černé jako eben, stojí v příběhu bratří Grimmů. Novodobá Sněhurka Rachel Zeglerová, která má z matčiny strany kolumbijské kořeny, jednomu ze tří aspektů neodpovídá.

Počáteční z řady kontroverzí, která na projekt upozornila dávno před jeho uvedením, byla na světě. Ty pokračovaly až do premiéry, jež ukázala, že odstín hereččiny kůže v rozporu s příznačným titulem je nakonec ten nejmarginálnější problém.

Soudobé scenáristky Greta Gerwigová a Erin Cressida Wilsonová vynechaly pasáž německých pohádkářů, avšak zdůraznily fakt, že se princezna narodila během nebývalé vánice. Vyřešeno.

Tatam je i Sněhurčina nevýbojná, ba až submisivní povaha, pro niž není v jednadvacátém století místo. Protagonistka sama od sebe neuklízí trpasličí chaloupku, poslušně neposlouchá příkazy své chladnokrevné macechy ani nečeká na lásku a záchranu.

Funguje naopak jako pozitivní vzor, který nesedí s rukama v klíně, ale dochází k vlastním rozhodnutím a svébytně koná. Bylo by to sympatické, kdyby zůstala u nenásilné emancipace.

Scénář ji ovšem vhání do poněkud strojené pozice politicky korektní bojovnice za práva slabších. Figuruje dokonce coby zázračná terapeutka, když se jí podaří rozmluvit utlačeného Šmudlu. I v tomto ohledu je přeceněn její mohutný vliv, který silně zastíní nevýrazného prince, respektive zbojníka v podání Andrewa Burnapa.

Vzhled malých princezniných spolubydlících, jejichž původní slovní označení z předlohy ve filmu ani jednou nezazní, znamená další svízel. Stejně jako zvířecí postavy je animátoři stvořili pomocí CGI, tedy počítačem generované grafiky.

Výsledkem je paskvil na pomezí lidských herců a obrazu. Po jejich boku se ve vedlejší úloze paradoxně objevuje George Appleby, který přitom nanismem čili poruchou přirozeného růstu skutečně trpí.

Oproti tomu byla trefně obsazena skvostná Gal Gadotová v roli zlé královny, jíž kouzelné zrcadlo o jejím půvabu doopravdy nelže. Nepředstavuje hororovou bestii, která na pokraji druhé světové války děsila děti.

Je spíše prototypem andělsky překrásné manipulátorky a zároveň populistky, jež v lidu umně šíří strach. Úctu si rovněž zaslouží kostyméři a maskéři, kteří si s jejím oslnivým vzezřením nápadně vyhráli.

Přičíst k dobru je třeba i zbrusu nové, libé filmové písně od Benje Paseka a Justina Paula, které příhodně vyplňují děj. Bohužel se jejich text v českém znění místy ztrácí v ne vždy souladném zvuku. Estrádní čísla s tancem a podivným jódlováním, které naštěstí zařadí jen jednou, mohli tvůrci vynechat.