RECENZE: Nevyrovnaný Výjimečný stav

Novinář, spisovatel, scenárista a dramatik Milan Tesař napsal Výjimečný stav jako divadelní představení, které mělo premiéru v pražském Divadle Na Fidlovačce v lednu 2019. Hrdinou příběhu je rozhlasový zpravodaj Karel Beran, který působí na Blízkém východě ve fiktivním Kamburu.

Podezření, že jeho partnerka, populární novinářka Marta, je mu nevěrná, ho vytočí natolik, že tajně opustí Kambur a odletí „na otočku“ na pražské Vinohrady zjednat doma pořádek. Než se však stačí vrátit, v Kamburu vypukne revoluce, žádné letadlo zpátky neletí, a tak mu nezbývá než si s reportážemi poradit doma.

Začne vysílat z vlastní kuchyně, revoluční zvuky obstará nádobí, záběry, které komentuje, mu zase poskytne televizní obrazovka. Malér se zdá být odvrácen, dokud se jeho šéf nerozhodne vyslat za ním posily.

Téma dezinformací a fake news, tedy falešných zpráv, přivedl na plátno už v roce 1997 Barry Lewinson ve vizionářském filmu Vrtěti psem, v němž se válka v Albánii simulovala ve filmovém studiu. Doba Lewinsona dohnala a téma dezinformací se začalo objevovat v dalších filmech, například i v českém Kdyby radši hořelo Adama Kolomana Rybanského.

Tesařův text je chytrý i vtipný, řada dialogů přesně vystihuje situace, v nichž pravda, existuje-li dnes vůbec taková, jíž můžeme věřit, dostává na frak. Ke slovu přichází nejen na sociálních sítích, ale i v médiích jen to, co přinese sledovanost, čtenost, co lidé spolknou, aniž by o tom potřebovali přemýšlet.

Těžiště zábavnosti filmu nicméně stejně jako v divadle zůstává v domácím prostředí mezi Karlem, Martou a jejím pohledným učitelem arabštiny a v rozhlasovém studiu, kde všichni skáčou Karlovi na špek.

Nadsázka, s níž Tesař umí už od Zeleného Raoula nebo České sody velmi dobře pracovat, je však bohužel ve filmové verzi nevyrovnaná. Není vždy docela zřejmé, kdy se má divák smát a kdy má bezmála trnout, co se může stát. Pokud však nadsázka ve filmu nefunguje naprosto přesně, začne se ptát po motivacích postav, po logice věci. A to je pro tento typ komedie téměř vražedné.

Hřebejk, který patřil od počátku devadesátých let k našim nejtalentovanějším i nejúspěšnějším filmařům, ostatně tehdy ani později s tak velkou mírou nadsázky, jaká je obsažena v podstatě Výjimečného stavu, nepracoval. Ať to byly dodnes populární Šakalí léta, Pelíšky či Pupendo nebo na Oscara nominované drama Musíme si pomáhat, síla jeho nejlepších filmů byla vždy spíše v působivém zobecnění reality, v případě komedií jen s mírným nadhledem.

Škoda, že si ve Výjimečném stavu ještě trochu víc nevyhrál s reportážemi z kuchyně. Překotně do nich skočí rovnýma nohama, jako kdyby to pro Karla byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Divák si jeho řádění ani pořádně neužije. Přitom z filmařského hlediska je právě falešné zpravodajství z bytu nejzábavnější.

Nikterak dramatická, ale přece jen drobná nevyrovnanost se projevila i v hereckých výkonech. Ondřej Vetchý má naprosto skvělé chvíle, ale v některých situacích, snad právě ve snaze zdůraznit nadsázku, zbytečně přehrává.

Zábavnější je Tatiana Dyková v roli jeho partnerky, která si svůj podíl na „revoluci“ i na partnerských přestřelkách doslova užívá.

O něco méně baví představitel jejího učitele arabštiny Jordan Haj. A skoro jako odjinud působí historka o zrádnosti konspiračních teorií v podání Jaroslava Plesla a Jany Plodkové, jakkoli jejich kreace při zpěvu spirituálu Jednou budem dál patří k nejvtipnějším scénám filmu.

Výjimečný stav tedy ve filmové podobě nedosáhl očekávaných kvalit, ale pracuje s aktuálními tématy, jeho humor není hloupý a většinou poctivě baví. Což se v současné české kinematografii nestává moc často.