RECENZE: Napínavá i zábavná Tichá pošta

Stránský napsal povídku podle vyprávění jednoho ze svých spoluvězňů z padesátých let minulého století, a mělo by jít o skutečný příběh.

Na scénáři pak Sebechlebský, který se dosud věnoval televizní tvorbě, spolupracoval se Stránského dcerou Klárou Formanovou a v počátcích i se samotným autorem, který pak látku před svou smrtí v roce 2019 oběma spolupracovníkům svěřil.

Děj se odehrává na sklonku druhé světové války, v zimě roku 1945 v Krkonoších, kde rozdělení země na Sudety a protektorát Čechy a Morava odloučilo mnoho přátel a známých. Ani nacistům se však nepodařilo rozbít kamarádství dvou kluků, Čecha Jíry a Němce Jochena.

Ti na jedné ze svých tajných společných lyžovaček najdou v lese těžce raněného francouzského pilota Pierra (pravděpodobně z francouzské stíhací jednotky, Normandie-Niemen, která za druhé světové války bojovala po boku Sovětského svazu), a rozhodnou se ho zachránit.

V život ohrožující hře na „tichou poštu“ si pak Pierra, jehož převoz do nemocnice je pro záchranu jeho života nezbytný, ale pro dospělé příliš riskantní, místní děti předávají tajně od vsi ke vsi, z místa na místo, aby ho dostali ke spolehlivému lékaři.

Jakkoliv divák předpokládá, že akce dobře dopadne, podařilo se tvůrcům vytvořit dostatek napětí, aby se onen předpoklad chvílemi měnil spíše v doufání a držení palců: aby i další nebezpečí děti zvládly, aby je německý důstojník, který má podezření, nedostal, aby dovezly Pierra živého.

Tichá pošta je film o hrdinství takřka nevědomém. Pro děti, do jejichž čela se postaví zcela přirozeně Jírova starší sestra Anka, jde o dobrodružství, jehož nebezpečí si sice více méně uvědomují, ale nemůže je navzdory přísnému zákazu rodičů od jejich záměru odradit.

Počínají si chytře i obezřetně, respektují věkové rozdíly mezi sebou, starší pomáhají mladším, šikovnější slabším. Právě to dodává filmu velmi pozitivní přesah, neboť nemusí být zrovna válka, aby byly takové vlastnosti inspirativní. V Tiché poště působí velmi přirozeně.

Film je určen nejen dětem, v ideálním případě i jejich rodičům nebo prarodičům, kteří se u něj nebudou nudit přesto, že místy by snesl razantnější střih. Děj pak doslova vybízí k následným rozhovorům o době, v níž se odehrává, i o jeho aktuálním poselství.

A i když dospělý divák bude možná některé situace považovat za příliš nepravděpodobné, jako třeba když žádná z nacistických hlídek kupu sena, pod níž je pilot schovaný, neprohledá, nebo když Pierre přežije těžké zranění nečekaně dlouho, dětem, jimž je film určen primárně, to nejspíš vadit nebude, protože je zaujmou podstatnější věci.

Nechybí ani vtipné chvíle, třeba když se Jíra s Jochenem dohadují, odkud může zraněný snědý muž být: „Asi z Afriky, tam takový lidi jsou,“ nebo když oba poruší pravidlo, že každá skupinka poveze vůz jen jeden úsek: „Pierra jsme našli my, je náš.“

A zábavné je i chování děti v běžných situacích doma i ve škole, což je dáno vynikajícím výběrem představitelů dětských rolí a jejich režijním vedením. Z původního počtu šesti set dětí, které se zúčastnily mnohakolového konkursu, nakonec vzešla parta, která má všechny předpoklady si diváky velmi rychle získat.

Debutující Eliška Dytrychová jako Anka je přirozenou vůdkyní, suverénní je v roli Jíry Theo Schaefer, známý ze seriálu Kukačky, výborným parťákem je mu Jakub Král jako Jochen.

Dobře jsou obsazeni i jejich rodiče, zejména Judit Pecháček a Matěj Hádek v rolích těch Jírových skvěle vyjadřují přirozené obavy, ale zároveň ani oni nejsou lhostejní, a vztah otce a jeho dětí dojme i otrlého diváka. V menších rolích se ve filmu objeví mimo jiné manžel Kláry Formanové Petr a jejich dcera, vnučka Miloše Formana, Antonie.

Podle očekávání nezklamal špičkový kameraman Martin Štrba, jehož filmové vidění světa dodává mrazivé atmosféře příběhu, na níž se podílel architekt Jan Vlček, poezii a kouzlo. A velmi dobře s ním ladí hudba Vladimíra Martinky. Jen úplný závěr, přednesený slovy vypravěčky, je zbytečně doslovný a vymyká se atmosféře celého filmu.